zpětný nález:
Krátce po zahájení zemních bouracích prací, ještě před uzavřením areálu a vyloučením veřejnosti, jsem se do prostoru opět vydal. První etapa prací anulovala původní struktury a docílila tak zrychlené prostorové amnézie. Původní kontext místa postupně ztrácel viditelný smysl. Tato přílivová vlna však také vyplavila několik fragmentů, které se staly podstatnými nálezy výzkumu.
Čtveřice aktérů provedla první sondu. Ta spočívala v osazení bílé zpevněné plochy o rozloze 2,5 x 2,5 metru do středu antukového hřiště. Z rohů vzniklého čtverce pak pravidelně vypouštěla bílý, heliem plněný balon o průměru 2 m nesoucí na své spodní straně záznamové zařízení. Balon byl operovaný pomocí čtveřice tenkých žlutých lanek. Videoinstalace This side up zprostředkovává odpoutávání obrazu, vzlet a dočasný nadhled nad danou lokalitou. Kamera opakovaně opouští vymezenou plochu a nahlíží prostředí reziduální části města – opuštěného sportoviště z nadhledu 25 metrů. Aparát umožňující tento prožitek ve videu pouze tušíme, po celou dobu zůstává skrytý mimo zorný úhel pozorovatele. Exponovaní jsou naopak aktéři, určující choreografii pohybu obrazu, stejně jako spojnice čtyř kotvících lan, která vizuálně převrací perspektivu pozdějšího instalačního řešení ve výstavním prostoru. Na podlaze se nachází bílá čtvercová plocha, identická s původní použitou při natáčení. Tvoří základ, z nějž stoupá dřevěná konstrukce. Ta definuje jakýsi obal na videoprojekci a zároveň svým vertikálním, pyramidálně se zužujícím tvarem vyzývá diváka k pohledu vzhůru, kam původně směřovala i vypouštěná video-sonda. Videozáznam situace je instalačním řešením do značné míry potlačen. Projekce se uskutečňuje uvnitř pláště a čtení promítaného obrazu je možné pouze ve spodní části instalace. Tam dopadá na bílou základnu a díky odsazené ploše konstrukčního pláště je viditelný při odstupu ve spodním průhledu. Tato situace může zpětně evokovat nahlížení za stavební oplocení.
Prostorová situace v prostředí spodních Holešovic. Sérii míst navštěvuje skupina aktérů, manipulující bílý heliový balon o průměru 2 metry. Pravidelně ho vypouští vzhůru a udržují v centru dané lokality. Balon nese na spodní straně záznamové zařízení a skupina jej ovládá pomocí kotevních lan. Balon slouží jako objekt spojující skupinu. Ta je pak schopna lépe interagovat a zahrnout místní obyvatele jako participující aktéry. Společnou aktivitou je dosaženo nadhledu nad současným stavem lokality. Situaci lze číst i jako připomínku počátků aviatiky, nebo reminiscenci na civilstní motivy někdejší pražské periferie (nedaleký Libeňský plynojem). Projekt má charakter dočasných akcí ve veřejném prostoru. Neprobíhá žádné kotvení, ani osazení materiálu. Zůstává pouze mentální stopa, dokumentace a výzva k pokračování na dalším místě.
LOKALITA:
STADION KARLA AXAMITA (Praha – Holešovice)
(v současnosti TJ Lokomotiva Praha)
Ulice U Průhonu, Praha 7
Prostorová performativní instalace Manuport, realizovaná pro skupinovou výstavu Unplugged v Galerii Rudolfinum, sestává z několika fragmentů, materiálových reziduí, nalezených v konkrétní lokalitě pražských Holešovic – v areálu někdejšího Stadionu Karla Aksamita. Hlavními prvky instalace jsou fyzické objekty, které se podařilo přesunout z míst jejich původního výskytu, z areálu, který zanedlouho poté prošelcelkovou transformací v důsledku developerské stavební činnosti. Instalace Manuport jako komponovaný výstavní celek je pravidelně aktivován výkonem repetitivních činností, souvisejících s charakterem jednotlivých fragmentů instalace. Centrálním motivem je žulová stéla – piedestal pod někdejší bustou Karla Aksamita. Tento jeden a půl tunový kámen, který byl v době začínajících stavebních prací nalezen vytržený ze země včetně svého geologického podloží je v rámci galerijní instalace umístěn ve vodorovné poloze na rotační ložisko. Zde je roztáčen instruovanými aktéry v pravidelných intervalech. Získává tak novou orientaci i způsob pohybu – rotaci kolem své vertikální osy a připomíná tak střelku kompasu, hledající nové nasměrování po elektromagnetické bouři.
REALIZACE:
Manuport (2020)
komponovaná sochařská instalace s prvky performance
Unplugged, Galerie Rudolfinum, Praha, skupinová výstava,
13. 8. – 6. 12. 2020
stručný kontext lokality:
Sportovní areál Stadion Karla Aksamita byl postaven v návaznosti na vybudování sportovišť „Na Plynárně“ z roku 1955. Otevřen byl v rámci volejbalového mistrovství Evropy v roce 1958. Jako nekrytý volejbalový stadion s kapacitou 8000 diváků obklopoval centrální dvorec svažitou kaskádou diváckých tribun. V době svého aktivního užívání areál poskytoval zázemí profesionálních zápasů československé volejbalové soutěže. Karel Aksamit (1897–1944), po němž stadion získal pojmenování, byl prvorepublikovým propagátorem sportu, funkcionářem proletářských tělovýchovných organizací, členem KSČ i aktivní postavou protifašistického odboje. Jeho život skončil vynucenou sebevraždou při dopadení gestapem, životy dalších členů jeho rodiny brutálně ukončili nacisté v době okupace za aktivní účast v československém domácím odboji.
sběr dat:
Nálezy se podařilo získat a zachránit před finální likvidací. Svolení k odvozu proběhlo na základě osobního jednání se správcem areálu, stavbyvedoucím a stavebními dělníky. Přímý osobní kontakt obešel formální postupy oficiálního vyjednávání, jehož výsledky by jistě přišly až po nevratné likvidaci předmětů zájmu. Zmiňované fragmenty jsem s pomocí přátel deponoval ve svém ateliéru jako suvenýry z roční procházky.
stav zkoumané lokality:
11. 6. 2017
Místo zájmu, centrální volejbalový dvorec s diváckými tribunami, se nachází v těsném sousedství funkčního fotbalového areálu TJ Lokomotiva Praha a restauračního zařízení Lokáda. Místo zájmu leží na soukromém pozemku, ale je bez zjevných omezení přístupné v rámci otevírací doby celého areálu. Svému původnímu účelu již dvě desetiletí neslouží a jiný institucionálně definovaný program nebo pravidelná náplň se na něm nerealizuje. Lokalita je nevyužívaná a postupně chátrá. Dříve zpevněné struktury tribunové kaskády jsou erodovány prorůstající vegetací a mění se v rozvaliny. Centrální dvorec vyložený antukovým podkladem zarůstá od svých okrajových částí směrem ke středu. Původní, jasně definovaný obdélníkový tvar se postupně mění v organicky zaoblený půdorys. Čtveřice sešikmených příhradových konstrukcí ocelových nosníků centrálního osvětlení je zkorodovaná. Světelná tělesa na jejich koncích ve výšce 11 metrů chybí, stejně jako přívody elektrického proudu. Přirozený rozpad uměle vytvořených struktur se odehrává postupně v průběhu času vlivem povětrnosti a obecné entropie. Poločas rozpadu je urychlován občasným lidským vandalismem drobného rozsahu.
subjektivní důvody průzkumu:
S místem zájmu jsem se poprvé setkal během náhodného průzkumů okolí. Lokalita se nachází nedaleko mého holešovického ateliéru. Před prvním setkáním jsem měl o existenci místa povědomí díky jeho vnější fyzické dispozici, sdílené orální historii a informacím ze satelitních snímků digitálních map. Ty v nadhledu vykreslovaly sportoviště ve stavu pokročilé devastace s rozpoznatelnou náletovou vegetací. Potlačovaly však plasticitu terénu konkrétního místa. Právě plasticita byla určujícím znakem, který se odhalil při fyzickém setkání. Epicentrum, vlastní herní dvorec, je totiž příchozímu horizontálnímu pohledu skryt za vyvýšeným valem obklopujících tribun. Lze na ně vystoupat jako na nejvyšší topografickou úroveň daného místa, ze které se opět nabízí sestup dolů, do dvojnásobně hlubokého kráteru vlastního stadionu. Právě tento výškový předěl poskytoval specifický prostorový zážitek. Moment výstupu a fyzická dispozice valu tvořila rozmezí a dávala do vztahu i protikladu obě poloviny prostoru. Dosažení horní hrany odhalilo skutečnost klidného zapomenutého místa s nekontrolovanou vegetací, jejíž růst zde aktuálně tvořil jediný zřejmý program. Krátký panoramatický pohled z pozice horní úvrati na lokalitu jako celek byl ihned vystřídán sestupem do neznámé, ale podvědomě bezpečné zóny heterotopie. Každodenní prostředí města s jeho funkcemi a programy zůstalo vně okolního valu. Nový odhalený mikrosvět se nabízel k pozorování jako městská krajina v petriho misce.
Savana a polopoušť, spoušť a pouť, nejasné měřítko. Zvykání si na nezvyk. Luxus nemísta, nemístný luxus. Zastavit nestavbu, nechat nálety ať si letí jinam, odhalit povrch zase jinde, postavit a zbořit a autu se dvořit.
[RŠ]
V květnu 2018 jsem ve spolupráci s umělkyní Keren Benbenisty realizoval v prostoru jámy video-performanci Hyphen – The pit of Babel. Na základě ústní domluvy s pracovníky ostrahy jsme sestoupili na dno jámy. Společně s kameramanem (pilotem dronu) jsme zaznamenali několik vykonávaných aktivit, které pro vzdálené pozorovatele mohly evokovat začínající geologický průzkum. Prostor jámy byl překlenut natažením tenkého žlutého lanka, které vykreslovalo nový horizont. Navazovalo na výškovou úroveň okolních komunikací a vytvořilo vztahovou linii pro určení hloubky. Subjektivní průzkum na dně jámy odhalil vzorky kamenů, fragmentů suti a drobných předmětů. Jednotlivé nálezy byly na místě označovány papírovými štítky s opakujícími se čísly na škále 0-9. Jejich kategorizační systém byl rozmetán proudem vzduchu během přiblížení dokumentujícího pohledu dronu. Dynamika záběrů výsledného videa kombinuje pohledy skenující celek z kolmého nadhledu i detailní čtení povrchu. Přiznává aktéry situace jako důležitou součást děje, přičemž k odhalení kontextu lokality a zasazení do konkrétního prostoru města dochází postupně, během sledování záznamu. Zvukovou stopu tvoří souvislá vrstva sestříhaných lidských hlasů, vyslovujících číslice. Jsou to nahrávky hlasového předčítání mnoha testů systému CAPTCHA. Jedná se tak o pestrou škálu lidských individualit, zachycených instrumentální mřížkou strojového systému.
texty psané zpoza stavebního oplocení:
Pevné plochy stavebního oplocení vytváří vizuální bariéru. Do prostoru za nimi vidíme pouze úzkou mezerou mezi jednotlivými dílci. Stavební zábrana poslouží jako opora pro psaní. Soustředíme se na situaci, ve které se nacházíme a přemýšlíme o dispozicích a kvalitách svého bezprostředního okolí. Tato představa je v krátkém čase zaznamenána na list papíru jako spontánní komentář:
Holešovická jáma
Stavební pozemek Jateční x Komunardů, Praha 7 - Holešovice
Psaní kolem stavebního oplocení – workshop se studenty AVU
13. 6. 2022
Postupně se hrdlo kráteru zmenšovalo naváženou zeminou, ale ve svém středu se pokaždé propadlo. Očekávání zasypané díry tak bylo s každou další tunou materiálu vzdáleno víc a víc výchozí představě. Jako by roky exponované jámy zanechaly hlad po materiálu, hlad, který neutuchal ani po několikaměsíční úmorné logistice stavební techniky. Okraj kráteru však byl paradoxně čím dál pevnější, až poskytoval pocit bezpečí i na svém okraji, uprostřed zarovnaného prostoru. Nově vzniklý tvar, kruhová jáma uprostřed, poskytovala pohodlné sezení, přestože nohy jejích uživatelů visely dolů do temné hlubiny jámy.
[TM]
LOKALITA:
„Holešovická jáma“ (Praha – Holešovice)
Stavební pozemek mezi ulicemi Jateční, Tusarova a Komunardů, Praha 7 - Holešovice. (Původně továrna lučebních výrobků a barev, v současnosti staveniště bytového komplexu Linea Pura.)
stručný kontext lokality:
Archivní letecké a satelitní snímky vyjevují budovu Továrny na tiskové barvy, maziva a chemikálie založenou roku 1882 chemikem F. Beckerem a společníkem R. Englertem. Po roce 1945 v transformovaném souboru administrativních budov sídlilo postupně několik společností, později celý areál využíval národní podnik Geologický průzkum – Geoindustria. V padesátých letech 20. století byla dostavěna rohová budova, jejíž vnější fasáda na nároží ulic Komunardů a Tusarovy byla osazena figurativní sochou horníka. Po roce 1995 byla část objektu využívána jako prodejna domácích potřeb. V srpnu 2012 proběhla demolice celého areálu s cílem uvolnit prostor pro nový Bytový komplex Jateční-Komunardů-Tusarova, Praha-Holešovice. Po odstranění stávajících budov a odvozu sutin, byla na pozemku vyhloubena nezpevněná základová jáma. Zamýšlený stavební projekt byl však úřady ještě v roce 2012 pozastaven z důvodu naddimenzované výšky plánovaných budov, nedostatečnému zastoupení zeleně i překročení hlukové zátěže pro okolí. Urbanistická struktura dolních Holešovic je definována pravidelnou sítí ulic. Pravoúhlé dělení na samostatné bloky městské zástavby je vepsáno do organicky zaoblených vnějších hranic lokality, které tvoří obtékající meandr řeky Vltavy. Dolní Holešovice se v nadhledu jeví jako samostatný poloostrov osazený městskou mřížkou. V této přehledné struktuře je uvolněný blok zástavby jasně viditelným porušením stavebního kánonu, jako vypadlý zub z čelisti urbanistického plánu.
Pauza od města. Snít za plotem, za blokem. Já–ma. Jako jádro domu? Ohýbání nestabilních kříků. Nestavba, zavážka. Ti amo! Balancování na hroudách, rozvalování se na rozvalinách. Třepotání stříbrných lístků. Zasutý klid.
[MK]
stav zkoumané lokality:
6. 2. 2018
Hranice vyhloubené jámy tvoří ze tří stran okolní komunikace, jednou stranou pak sousedí s odhalenými zdmi vedlejších domů. Jáma přímo navazuje na chodníkovou úroveň a je pohledově přístupná skrze improvizované stavební oplocení s širokým drátěným rastrem. Oplocení je na několika místech povalené a dokládá občasné snahy o vniknutí do prostoru. Do jeho středu byla postupně navezená stavební suť, za účelem vytvořit zpevněnou plocha navazující na uliční úroveň. Tvarově tak připomíná stolovou horu lemovanou dvěma krátery. Tato středová část slouží k dočasné monetizaci parcely jako placená parkovací plocha bez jakékoliv infrastruktury. Provoz zajišťuje dvojice agenturních pracovníků ostrahy, obývající starý karavan. Současný stav je důsledkem pozastavené realizace plánované výstavby. Kvalita prostoru se vyjevuje dočasně, v intervalu mezi demolicí předchozích budov a možným obnovením stavebního procesu. Trvání této časoprostorové pomlky je z perspektivy neinformovaného kolemjdoucího jen těžko odhadnutelné. Jáma, či Holešovický kráter, jak místu začali místní obyvatelé přezdívat, je roky odhalenou dírou v prostoru a postupně se stala městskou divočinou. Parcela je soukromým pozemkem a vstup do jejího prostoru je zakázaný. Povrch tvoří sedimenty podkladových hornin lokality spolu se směsí sutin a stavební drti. V kontaktních zónách poblíž chodníkové úrovně se místy zanáší odpadky.
Realizace Horizontal loop, Vertical loopa End loop, byly prezentovány jako prostorová videoinstalace Hranice shora neviditelná. Vizuální formu jednotlivých videí lze definovat jako video-sondu. Skenující pohledy dronu zaznamenávají specifické lokality – dočasně přerušená místa. Trojice videí přivádí pozornost k nedokončeným stavebním projektům. Jejich výběr podmínila specifická typologie: konstrukce, díra, reziduum.
End loop, (2018)
Pohled kamery sleduje ostrý řez vystavěné infrastruktury. Nedostavěný úsek dálničního obchvatu je snímán z horizontální přízemní perspektivy. Obraz se náhle začíná odpoutávat, stoupat vzhůru a zároveň překlápět pohledem dolů. Dron vystoupá do současné maximální povolené výšky, podobně jako snímaná stavba, která dosáhla maxima své prozatímní realizace. Po chvilce opět stejným způsobem klesá dolů. Vzniká tak pravidelná oscilace mezi horizontálním viděním daného místa s detaily a celkovým nadhledem s prostorovými vztahy.
stručný kontext lokality:
Stavba obchodního outletového centra Exit 66 u obce Brzotice nedaleko sjezdu dálnice D1 začala v srpnu 2007. Vizualizace slibovaly nákupní interiéry s kulisami vybraných metropolí. Nedaleko vodní nádrže Želivka, na pomezí Středních Čech a Vysočiny, tak měli být potenciální zákazníci obklopeni fragmenty Londýna, Říma, Prahy i New Yorku. Termín dostavby byl ambiciózně stanoven na červen následujícího roku. V době avizovaného dokončení stál v lokalitě pouze neopláštěný železobetonový skelet vykreslující zamýšlený tvar stavby na rozloze přibližně 17200 m². Developerská společnost Devo group se dostala do potíží s financováním a ztratila strategické partnery. Finanční krize po roce 2008 stavbu zastavila úplně. Následovaly roky, kdy projekt přetrvával ve stavu očekávání. V mezičase došlo ke změnám vlastníků i strategie možného využití. Někdejší vize nákupního centra se simulovanými městskými interiéry se proměnila do instrumentální podoby logistické haly s přibližně 140 kamionovými doky.
fotodokumentace:
Hranice shora neviditelná, videoinstalace (2018)
Galerie Fakulty umění OU (GAFU), samostatná výstava
18. 12. 2018 – 1. 2. 2019
REALIZACE:
Hranice shora neviditelná (2018)
Galerie Fakulty umění OU (GAFU), samostatná výstava
18. 12. 2018 – 1. 2. 2019
Vertical loop, (2018)
Pohled shora na opuštěnou stavební jámu je zcela statický a klidný. Základy zahloubené pod úroveň okolního terénu mají tvar dlouhého obdélníku, rozděleného na dvě poloviny, přičemž jedna je zatopena vodou, druhá vyjevuje suchou betonovou plochu. V prostředí sevřeném pažením výkopové jámy se pohybuje postava pozorovaná z absolutního nadhledu. Pomalou chůzí donekonečna obkružuje definovaný prostor, přičemž jedna polovina trajektorie vždy vede skrze vodní plochu. Zvuky kroků navrací dystopickému prostředí díry lidské měřítko.
LOKALITA:
1 / Skelet stavebního projektu Exit 66 – u obce Brzotice, Středočeský kraj
2 / Stavební jáma podzemních garáží bytového domu – Praha, Kolbenova
3 / Nedokončený úsek dálničního obchvatu Prahy – D1 u Modletic
Horizontal loop, (2018)
Dron opakovaně prolétá skrz nedostavěný skelet. Horizontální záběr v průměrné výšce očí zaznamenává prázdný interiér železobetonové konstrukce s vegetačním podrostem. Plynulý lineární pohyb vytváří dojem zdánlivě nekonečného opakování, když i jediná překážka v jeho trajektorii – mladý stromek rostoucí v cestě – se před pohledem letící kamery odklání stranou.
stav zkoumané lokality:
10. 9. 2018
Opuštěný nedostavěný skelet se nachází na rovinatém pozemku v návaznosti na sousedí zemědělskou půdu. Stavební torzo je neoplocené a volně přístupné. V areálu se nenachází žádná stavební technika a na místě nejsou stopy po probíhající činnosti. Pravidelný rastr železobetonových sloupů a jejich vzájemné překlady tvoří prázdnou obrysovou siluetu plánované stavby. Skelet je zastřešen jednolitou plochou trapézového plechu ve výšce šesti metrů, podlahu tvoří nezpevněná zemina v kombinaci se štěrkem různých frakcí. Celý spodní prostor vyplňuje náletová vegetace, sahající přibližně do poloviny výšky stavby. Boční strany skeletu neobsahují žádnou výplň a jsou pohledově prostupné. Bující podrost prochází celou stavbou a vizuálně srůstá s krajinou, zatímco struktura skeletu ostře kontrastuje se svým okolím.
text dosazený do zázanamu video-performance:
#díra
Díra je dočasný, zástupný symbol pro chybějící část celku. Díra definuje to, co v celkovém prostoru chybí, zviditelňuje kontury absence. Díra vytváří dvojznačnou situaci. Narušuje spojitost prostoru, ale ve stejné chvíli podněcuje úvahu o jeho celistvém tvaru. V textu by nebyla mezerou, ale spíše pomlčkou, spojovníkem. V kontextu města je manifestací nedokončenosti, transformativních procesů a jejich destruktivních i imaginativních potenciálů. Díra je chybou, otevírající možnost změny.
anotace pozvánky: Tomáš Moravec rozvádí ve své výstavě pro Galerii 2 Domu umění úvahy o městských „dírách”, prostorech, jenž uvízly v čase v přechodné fázi na cestě k zamýšlenému účelu a ohledává tato místa neotřelým pohledem. Happening na Mírovém náměstí u nedokončené stavby pod Krajským úřadem reaguje na potenciál otevírající se v nedokončenosti a dočasnosti tohoto prostoru.
text teze napsaný na rotující banner během vernisáže:
[...Prostředí současných měst čelí stále zesilujícím tlakům a snahám o maximální vytěžení a ekonomicko-politické zužitkování. Výslednicí těchto procesů se stává předem kolonizovaný prostor, v jehož náručí se máme cítit pohodlně pouze tehdy, pokud najdeme adekvátní uplatnění našich tužeb, pohybů a zamýšlených cílů v soukolí systémového mechanismu. Nastíněná dystopická vize prostředí, v němž je nemožné nadále vykonávat jakákoliv svobodná gesta a využívat veřejný prostor k poetickým aktivitám, je možná, pokud jí jako občanská společnost nevyvrátíme...]
popis instalace:
Pojetí výstavy je určeno setkáním s lokální problematikou města Ústí nad Labem a jeho „díry“ na Mírovém náměstí. Ta slouží jako další ze zástupných symbolů popisované typologie imaginativních krajin města. Kolem vnějších hranic jejího stavebního oplocení se odehrává video-sonda, jejíž sdělení je možné dekódovat až v režimu výstavní instalace. Oproti tomu rolující nekonečný pás na fasádě Domu umění je instalační přípravou k procesuální situaci - pokusu zaznamenat popis daného místa na neustále ubíhající podkladovou plochu. Název výstavy Zvedat plochy? je poetickým komentářem i otevřenou otázkou jakými strategiemi je možné pracovat a vyrovnávat se s neustálou proměnou okolního prostředí.
TEST:
S vyloučením veřejnosti - Díra (2022)
prostorová situace; vyzvaná umělecká komunita a široká veřejnost
SOUVISEJÍCÍ REALIZACE:
popis instalace:
Index je autorskou publikací vizuálního umělce Tomáše Moravce, která vznikala zejména na základě dokumentace a poznámek k rozličným projektům, jež autor rozvíjí v rámci delších časových úseků. Index jako otisk nebo stopa je Tomášem Moravcem tematizován i jako vazba mezi obrazovou částí a typografickým opoznámkováním textů, které připravili kurátoři Marko Stamenkovic a Martin Mazanec.
popis instalace:
Trojice objektů slouží jako kotevní body virtuálního sdělení. Nad každým z nich se vznáší rotující text, prezentovaný v rozhraní rozšířené reality. Je možné ho dekódovat s pomocí mobilních zařízení, při fyzickém pohybu v okolí. Sochařské objekty jsou apropriací tvaru používaného v námořnictví. Jedná se o takzvaný radarový odražeč, jehož tvar i materiál podporuje viditelnost malých plavidel na radaru velkých lodí. Trojice vzájemně kolmých ploch vytváří ve svém středu odrazné ohnisko a dopadající paprsek signálu vrací nazpět. Drobná lodní výbava je převedena do samostatných sochařských objektů o průměru 200 cm. Jejich poziční rozmístění v parku Tour et Taxis vytváří tři vztahové linie vzdálených bodů. Podobně jako v základním konceptu celého projektu Parallels, i zde vzniká dočasné spojení několika míst pomocí tušené trajektorie. Diváci tak dotváří potřebný kontakt a komunikaci vzdálených center. Při svém pohybu čtou obsah poetického sdělení a v představách opisují trajektorii podobnou textu: přes moře, za horizont, na pevninu a zpátky.
Realizováno v rámci projektu Parallels:
Parallels - Evropský festival o umění ve veřejném prostoru Hlavní město Praha a Galerie hlavního města Prahy se spojili s nezávislými pražskými festivaly M3 / Umění v prostoru a Landscape, které se dlouhodobě věnují umění ve veřejném prostoru, aby sdíleli své zkušenosti s realizací uměleckých intervencí a oživováním opomíjených míst. Výsledkem byl evropský festival Parallels, který se u příležitosti českého předsednictví rady EU zapojil do společné diskuse o úloze současného umění ve veřejném prostoru. Festival Parallels se konal v pěti evropských městech a propojil tak Prahu s Bratislavou, Vídní, Berlínem, Bruselem a Lodží. V jednotlivých městech tak vznikly dočasné umělecké intervence českých umělců, kteří reflektovali dané místo na základě předchozích uměleckých rezidencí.
Festival Parallels byl realizován s podporou Hlavního města Prahy, je součástí oficiálního programu HMP v rámci předsednictví ČR v radě EU v roce 2022 a konal se pod záštitou Ministra pro evropské záležitosti doc. PhDr. Mikuláše Beka, Ph.D..
SOUVISEJÍCÍ REALIZACE:
Instalace ve volném prostoru širší části parku Tour et Taxis.
Sochařské objekty s prvky rozšířené reality.
> motto:
Jen určitá část tohoto života jest stavebním pozemkem a jen ta může nésti díla; měřeno na celku života, jest malá a úzká. Jest dobře a jest třeba, aby kolem ní se rozkládalo široké pásmo, které zůstane prosto stavby a díla, neboť vyjasněný řád, žádá si tohoto neuspořádaného prostoru jakožto místa pro to, co přijde a co minulo, pro to, co není hotovo a co jest možno, místa pro spánek a sen, místa pro soukromí, lásku, přírodu a zemi, iniciativu a zapomenutí.
Rudolf Schwarz, Staveniště Evropy, 1936
Oficiálním jednáním s Armádou ČR se podařilo získat povolení ke vstupu i souhlas s natáčením v prostoru letištní plochy. Za doprovodu eskorty realizovala pětice spolupracovníků video-sondu Groundworks. Nad cvičný cíl se opět vznesl heliový balon a z nadhledu zaznamenal vykonanou akci. Po betonové siluetě letounu se pohybuje člověk. Ohledává plochu na které se sám nachází. Její tvar ze své pozice nemůže rozpoznat jako celek – může jej pouze složit díky mentální vizualizaci.
Nad oběma lokalitami se 31. 7. 2019 postupně vznesl bílý heliový balon operovaný čtyřmi aktéry pomocí kotevních lanek. Balon byl vypouštěn v prostoru nad současným, i minulým umístěním pomníku, vždy ze středové pozice daného místa. Kamera umístěná vespod balonu obě situace dokumentovala záběrem směřovaným kolmo k zemi. Při vzletu z původního umístění se záběr odpoutával od výtisku dobové letecké fotografie, která pomník ještě v daném místě zachycovala. V případě současné lokality začínal záběr nad drobnou komemorativní plastikou letadla, která se z běžné perspektivy kolemjdoucích nachází na piedestalu nad jejich hlavami. Aktualizace a oživení obou propojilo události petrifikované v materiálu monumentu s neustále přepisovanou současností.
REALIZACE 2:
Groundworks (2019)
Video-sonda v prostoru letiště Pardubice – prezentované jako videoinstalace (dvoukanálové video)
stručný kontext lokality:
Pardubice jsou spojeny s rozvojem aviatiky. Průkopník letectví, pardubický rodák Ing. Jan kašpar je označován jako první český letec. Aviatické pokusy, které Kašpar nazýval skoky, probíhaly na někdejším vojenském cvičišti, nedaleko dnešního pardubického nádraží. Kašparův první veřejně zdokumentovaný let se uskutečnil 16. 4. 1910. V roce 1928, rok po Kašparově úmrtí, byl na okraji lesoparku u Pražské ulice v Pardubicích odhalen pomník s nápisem: „Prvnímu Československému pilotu Inž. Janu Kašparovi na paměť jeho prvého vzletu“. V souvislosti s pozdějším rozvojem dopravní infrastruktury bylo rozhodnuto o změně umístění a v 60. letech byl pomník přesunut na nově vznikající sídliště Dukla, poté co musel definitivně „ustoupit stavbě silnice a nadjezdu u továrny Paramo“. Vzdušná vzdálenost mezi původním a současným umístěním měří přibližně 600 metrů. Vzdálenost, kterou musel urazit několikatunový kvádr – žulový piedestal nesoucí drobnou modelovou plastiku letounu Blériot XI, je podobně dlouhá, jako první letecké pokusy pro které byl Kašparovi pomník věnován. Přesunutá hmota tak symbolicky vykonala „let v přímé linii“, ke kterému sama odkazuje.
REALIZACE 1:
Let v přímé linii (2019)
Video-sonda ve veřejném prostoru – dvojice performativních situací a jejich dokumentace prezentované jako videoinstalace (dvoukanálové video promítané na heliový balon).
LOKALITA:
Původní umístění památníku Ing. Jana Kašpara,
Lesopark Dukla, poblíž ulice Pražská, Pardubice
Současné umístění památníku Ing. Jana Kašpara,
Náměstí Dukelských hrdinů, sídliště Dukla, Pardubice
Cvičný cíl – letiště Pardubice
stav zkoumané lokality:
31. 7. 2019
Původní umístění pomníku se podařilo lokalizovat porovnáním dobových a současných leteckých snímků. Jeho okolí v průběhu let zarostlo vegetací a stalo se součástí přilehlého lesoparku, prostor po tehdejším pomníku však stále poskytoval otevřený pohled vzhůru, a tedy možnost kolmého startu. Stejně tak aktuální umístění přesunutého piedestalu na Náměstí Dukelských hrdinů, má nad svou pozicí volný vertikální průhled – otevřené nebe. Obě lokality jsou součástí veřejného prostoru města a nic nebrání pohybu v jejich okolí. Tyto faktory umožňují plánovanou performativní situaci realizovat.
subjektivní důvody průzkumu:
Místo zájmu jsem ohledal v rámci rezidenčního programu na základě pozvání kolektivu Offcity v roce 2019. Navrhované performativní situace vycházely z étosu počátků aviatiky, které jsou s danou lokalitou historicky spojeny a reagovaly zejména na historii přesunu pomníku Ing. Jana Kašpara. Spolu s přemístěním fyzické hmoty pomníku, se v návaznosti na termín Pierra Nory přesunula i paměť míst, jelikož „konkrétní fyzická místa jsou klíčovým prvkem mentální konstrukce obecně a paměti zvlášť.“
text teze napsaný na rotující banner během vernisáže:
[...Prostředí současných měst čelí stále zesilujícím tlakům a snahám o maximální vytěžení a ekonomicko-politické zužitkování. Výslednicí těchto procesů se stává předem kolonizovaný prostor, v jehož náručí se máme cítit pohodlně pouze tehdy, pokud najdeme adekvátní uplatnění našich tužeb, pohybů a zamýšlených cílů v soukolí systémového mechanismu. Nastíněná dystopická vize prostředí, v němž je nemožné nadále vykonávat jakákoliv svobodná gesta a využívat veřejný prostor k poetickým aktivitám, je možná, pokud jí jako občanská společnost nevyvrátíme...]
plán a jeho uskutečnění
krize jako rozhodná fáze vývoje
chyba a chybění
žitý prostor (Henri Lefebvre)
potenciální prostor (D. W. Winnicot)
#díra
#konstrukce
#reziduum
spojujícím charakterem je chybějící část celku
LATENTNÍ OBRAZ A VÝVOJKA MĚSTA
“chápání a prožívání jednoho druhu věcí z hlediska jiné věci.”
(George Lakoff, Mark Johnson - Metafory kterými žijeme)
spojuje rozum s fantazií
střídání hledisek díky přenosu významu
implementace uměleckých postupů do veřejného prostoru města
dočasně pozastavené prostředí – mezistavy vývoje
latentní místa
umělecká gesta a intervence
imaginativní potenciál
odkrývání – imaginativní krajiny města
zpomalování zážitku – prodloužení času setkání
satelitní procházky
pohled v pohybu
princip evokace
vyvolat zájem veřejnosti
setkání s konkrétními místy
zpomalování zážitku > prodloužení setkání
nové obrazy > pojmenování > prostorové vztahy
město
urbánní prostředí
převažující forma lidského osídlení
metafora města jako dolu budoucnosti (Jane Jacobs, Ekonomie měst, 1969)
města jako cenná životní prostředí
Sherry Arnstein – kritický žebřík participace
Jane Jacobs – aktivizace místní komunity
John Habraken – WOBO (pivní lahev jako cihla) > participace obyvatel domů
Kevin Lynch – mentální obraz města
Mark Minkjan – Failed Architecture
Maroš Krivý > Urban catalyst
Na vzniku obrazu města by se mělo podílet více subjektů s různými názory a pohledovými perspektivami. Jedním z nich je také umění s vlastní strategií přivádět pozornost k okrajovým a opomíjeným místům. Díky tomuto nasměrování pohledu veřejnosti lze marginalizovaná místa emancipovat a zapojit je jako aktivní složky do plánovacího procesu. Názorová polarita může přispět k zachování esence zdánlivě prázdných míst, která jsou možná na okraji aktuálního zájmu, ale významná pro vychylování přílišné hegemonie města.
umělecká a pedagogická praxe
interakce s lokalitami a jejich publikem
beta-verze
spolupráce – testování
Jakým způsobem se o to ale máme pokoušet?
Na jaká místa se při těchto snahách zaměřit?
A má smysl vstupovat uměleckými gesty do prostředí, která jsou v mnoha případech již předem zkalkulována a přednastavena ekonomickými modely?
> motto:
Jen určitá část tohoto života jest stavebním pozemkem a jen ta může nésti díla; měřeno na celku života, jest malá a úzká. Jest dobře a jest třeba, aby kolem ní se rozkládalo široké pásmo, které zůstane prosto stavby a díla, neboť vyjasněný řád, žádá si tohoto neuspořádaného prostoru jakožto místa pro to, co přijde a co minulo, pro to, co není hotovo a co jest možno, místa pro spánek a sen, místa pro soukromí, lásku, přírodu a zemi, iniciativu a zapomenutí.
Rudolf Schwarz, Staveniště Evropy, 1936
popis instalace:
Výstavu Poznámky o vzducholodích prostupují odkazy k fyzické podstatě i specifické vizualitě ztužených vzducholodí (rozměry, konstrukce, materiál, barva), ale také snaha o nezatížený pohled a nadhled nad každodenní situací. Pracuji v ní s historickou i vizuální pamětí diváka, ale také možnostmi a úskalími přenosu a zprostředkování obrazu. Téma vzducholodí odkazuje k obecně známému fenoménu, o kterém máme konkrétní představu i bez předchozího fyzického prožitku. Jednotlivé práce mají charakter pracovních skic, autorských poznámek, které nastiňují možný interpretační rámec. Celkový obraz je ale utvářen prostřednictvím divákovy vlastní zkušenosti.
This side up, 2017:
Videoinstalace This side up zprostředkovává odpoutávání obrazu, vzlet a dočasný nadhled nad danou lokalitou. Kamera opakovaně opouští vymezenou plochu a nahlíží prostředí reziduální části města z nadhledu 25-ti metrů. Aparát umožňující tento prožitek pouze tušíme, po celou dobu zůstává skrytý mimo zorný úhel pozorovatele. Exponovaní jsou naopak aktéři, určující choreografii obrazu, stejně jako spojnice čtyř kotvících lan, které vizuálně převrací perspektivu instalačního řešení ve výstavním prostoru. Dřevěná konstrukce videoinstalace tvoří jakýsi obal na projekci a zároveň vyzývá k pohledu vzhůru, kam směřovala i vypouštěná videosonda.
Greenscreen, 2017:
Stříbřitá pokroucená hmota, která se vyjevuje a opětovně mizí v díle Greenscreen, může evokovat shluky ztroskotaných konstrukcí na starých snímcích havarovaných vzdušných plavidel. Konkrétní obraz vycházející z historické zkušenosti přetrvává jako dematerializovaná vzpomínka. Snažím se o její zpřítomnění. Rekonstruuji událost v jiném místě i čase. Vyjevení obrazu probíhá snadnou postprodukční cestou, které ale předcházela práce s materiálem a fyzické nasazení aktérů. Zelené klíčovací plátno, použité jako rekvizita během natáčení i jako projekční plocha k prezentaci vzniklého videa, pak odkazuje k možnostem přenosu obrazů i volnosti jejich interpretace.
dokumentace výstavy:
Obsahuje zázanamy videí a videoinstalací This side up,
Greenscreen a Streamline, 2017.
Streamline, 2017:
Videoperformance Streamline zaznamenává poměřování jedince s materiálem a měřítkem, kterým je v tomto případě historický limit délky konstrukce vzducholodi - 245 metrů. Natahuji linii stříbrného papíru do této vzdálenosti a snažím se tak vytyčit délku tušeného objektu ve volném prostoru. Z odstupu lze akci chápat také jako metaforu křehké vize a pozorovat odvíjení její spletité cesty s návraty, slepými uličkami i opětovným navázáním na přetrženou nit.
SOUVISEJÍCÍ REALIZACE:
Publikace Poznámky o vzducholodích vznikla jako doprovodný katalog stejnojmenné výstavy konané v Krajské galerii výtvarného umění ve Zlíně v roce 2017. Její strukturu tvoří obrazová dokumentace instalace a vystavených prací, ale také chronologicky uspořádaný výběr starších realizací. Jejich společným jmenovatelem je zepelín – ztužená vzducholoď, respektive její historicky zažitý obraz a s ním spojené asociace. Jednotlivé práce se k tomuto obrazu vztahují a skrze rozličné fragmenty ho rekonstruují a znovuobjevují. Vzducholoď tak slouží jako symbol – objekt odkazující k ideji, ale i limitům jejího naplnění.
Publikace byla realizována za finanční podpory AVU v rámci studentské grantové soutěže na podporu projektů specifického vysokoškolského výzkumu.
Čtvrt kilometru vzducholodi
samostatná výstava, Galerie SPZ,
Praha, 2018:
/poznámky z pozorování/
#1
Streamline
video, 9`52``
(bez zvuku)
2017
#2
Komprimovaná délka.
#3
Fragment ocasní klapky,
nalezený na louce nedaleko
hangáru nerealizované vzducholodi Aerium.
17. 11. 2017 Krausnick, Německo.
popis instalace:
Parčík u autobusového nádraží se místem, kudy se zrychleně prochází po spontánních trajektoriích bez zpevněných cest. V pevně strukturovaném řádu okolního města představuje odklon od funkčního celku. Instalace Plocha iniciuje novou možnost nahlížení na toto místo. Čtvercová pochozí podesta o rozměrech 5 x 5 m vytváří zdvih nad úroveň terénu. Kruhová díra v jejím středu je chybějící částí celku, jehož naplnění může vzejít až z každodenního užití obyvateli. Instalace je pomyslnou inverzí kulatého stolu a vyzývá k posezení s nohami svěšenými do prázdna, v jehož středu se můžeme opřít pouze o svou vlastní přítomnost.
Instalace Plocha byla osazena nad nalezeným reziduem, pohozeným kusem stavebního panelu, který se v místě po několik let nacházel. Na vnitřní hraně díry instalace byl uveden úryvek textu Rudolfa Schwarze, který se stal i mottem této disertační práce:
[...vyjasněný řád, žádá si tohoto neuspořádaného prostoru jakožto místa pro to, co přijde a co minulo, pro to, co není hotovo a co jest možno, místa pro spánek a sen, místa pro soukromí, lásku, přírodu a zemi, iniciativu a zapomenutí.]
Prostředí města je během radikální výstavby mnohdy nehostinné. Dochází tak ke zrychlenému pohybu a odklonu zraku kolemjdoucích. Zaměřil jsem se na tuto situaci a snažil se napojit na rychle se proměňující krajinu. Do okolí stanice Wiadukty jsem vložil několik virtuálních textových komentářů, které reagovaly na terénní úpravy i rostoucí struktury technických staveb. Jsou viditelné jako rozšířená realita prostřednictvím digitálních zařízení. Tvoří osobní komentáře k daným místům v meziprostoru. Vzniká tak fragmentární mapa v níž kontrastuje skutečný stav s paralelním popisem místa, kde se jako návštěvníci–čtenáři nacházíme. 15. 7. 2023 jsem pro veřejnost uspořádal komentovanou procházku touto dystopickou krajinou.
citace z tiskové zprávy - kurátorský text Petr Krátký:
[...Ve vytvořeném prostředí s názvem Zpomalování zážitku (2024) nás Tomáš Moravec konfrontuje s variací své předchozí práce realizované v roce 2023 v polském Krakově, kde pomocí textů umístěných v rozšířené realitě komentoval probíhající proměnu městské krajiny v souvislosti se stavební činností nedaleko sídliště Nowa Huta. Jejich záznamy viditelné pouze v daném místě a jen skrze aplikace mobilních zařízení procházejících návštěvníků, se posléze staly obsahem zde prezentované video-instalace. Portálový jeřáb v jejím středu drží stavební panel s promítaným dokumentačním sestřihem. Zvuková stopa vysílá ozvěny proměňující se krajiny města do prostoru galerie. Nad pokrouceným kusem ocelového plechu se vznáší zpřítomněný textový komentář, malý rotující prstenec textu: „perceive utopia as a method“. Autor mění předchozí kontext námětu. Posouvá jeho původní funkcionalitu ze širokého významového spektra urbánní periferie směrem k jednotlivým jeho částem, detailům a materiálům, jako nositelům jasně artikulovaného sdělení: „vnímejte utopii, jako metodu“...]
stručný kontext lokality:
Sídliště Nowa Huta bylo vybudováno jako přísně plánovaný nový městský celek. Jeho stavba začala v roce 1949 paralelně se vznikajícím komplexem nedaleké ocelárny. Obojí jako ohromné novostavby na zelené louce bez vazeb na historii místa. Tehdejší atmosféra zůstala čitelná v uliční síti, typologii budov i veřejných prostranství. Dnešní situace sídliště působí poměrně pozitivně. Nejedná se o luxusní lokalitu a poskytuje relativně dobré životní podmínky svému obyvatelstvu. Na uzavřený celek historického sídliště navazují plochy zahrádkářských kolonií, městské divočiny i nedávné výstavby rodinných domů. Na kopci nad lokalitou se nalézá ohromný metalurgický areál – Kombinat.
REALIZACE:
Zpomalování zážitku (2023)
instalace s prvky rozšířené reality
Sice moc nereaguju, ale vše sleduju.
Galerie U bílého Jednorožce, Klatovy,
skupinová výstava, 27. 1. – 31. 3. 2024
LOKALITA:
Staveniště dálničního obchvatu
Stanice Wiadukty - nedaleko sídliště Nowa Huta, Krakow, Polsko, 2023
subjektivní důvody průzkumu:
V roce 2023 jsem díky umělecké rezidenci Dom Utopii Krakow uskutečnil průzkum okolí sídliště Nowa Huta. Ohledával jsem prostředí vzhledem k tématu transformace a vzniku imaginativních krajin města. Krakow dříve obsahoval ikonickou stavbu, která tvořila jedny z prvních předobrazů mého doktorského studia. Sto metrů vysoký skelet nedokončené budovy – místními přezdívaný Skeletor. Projekt administrativní budovy a později bytového domu zaměstnanců oceláren Nowa Huta z osmdesátých let se zastavil spolu se změnou politického režimu. Dnes je skelet již několik let ukryt pod pláštěm tržní ekonomiky města. Jeho evokativní období skončilo. Mentální stopa však podnítila další průzkum.
stav zkoumané lokality:
25. 5. 2023
V okolí sídliště Nowa Huta probíhá výstavba dálničního obchvatu. Jeho realizace se na severovýchodní straně lokality střetla s dříve postavenou infrastrukturou. Porovnání satelitních snímků se současným stavem místa odhalilo několik obytných domů, které musely být nedávno zdemolovány i zpřetrhané pěší cesty, které nyní vedou oplocenými koridory skrz transformující se pustinu. Dystopický obraz proměny města byl umocněn jízdou tramvaje přes zastávku Wiadukty. Ta byla stále aktivní v provozu hromadné dopravy, ale již mnohdy nenavazovala na přístupové komunikace. Lidé, kteří zde vystoupili, nenašli své obvyklé cesty a museli se vydat skrz odkrytou reziduální poušť.