S obrazy a videi generovanými AI, přesněji generovanými pomocí technologie latentní difuze, jsem pracoval dost povšechně.
Obrazy jsem pomocí latentní difuze generoval podle různých klíčů s různými záměry, například:
- DALL-E, Adobe Firefly i další nástroje jsem promptoval pomocí klíčových slov, aby se snažily přistupovat ke genezi obrazů ze stejné perspektivy a s podobnými motivy, které jsem používal při observačním natáčení v manufaktuře.
Akcentoval jsem postupný proces, trpělivost, dřinu. Usiloval jsem také o obrazy, které by tematizovaly tělesnost gobelinérek, zejména jejich ruce. Nechal jsem také nástroje generovat detailní fotorealistické makrozáběry textury tapisérie, detailů na bílou osnovu apod. Požadoval jsem po nástrojích, aby se snažily zprostředkovat plasticitu a taktilitu tapisérie, chvění barev, aby se snažila evokovat dojem, že tapisére dýchá. Také jsem DALL-E nabádal, aby vytvořila obrazy, které vyjadřují, co prožívá, když se na tapisérie dívá a když tapisérie vytváří.
Často jsem přidával referenční screen či screeny z mých záběrů natočených v manufaktuře. V takovém případě se mi často dařilo přiblížit se světelnosti původního prostoru a barevné paletě, AI nástroje ale měly obecně problém aspoň trochu věrohodně vytvořit tkalcovský stav, přičemž prakticky nedokázaly rozlišovat mezi horizontálním a vertikálním stavem nehledě na prompty.
- Také jsem AI nástroje vedl k tomu, aby digitálně utkaly svou vlastní tapisérii, někdy s notným epickým, přesněji dystopickým námětem informačního zahlcení.
Takové náměty měla např. DALL-E obecně tendenci estetizovat, romantizovat, nebo se jim zcela vyhýbat (buď odmítla prompt, nebo nabídla spíše jakousi fascinující futuristickou vizi). DALL-E měla také problém s rámováním tapisérie. Buď jej rámovala jako malbu, nebo do prvního plánu vnášela 3D rekvizity jako pastelky, malířský štětec apod. V jednu chvíli jsem nástroj opakovaně upozornil, ať do obrazu nevnáší jiné rekvizity mimo samotnou tapisérii. Program se poté dostal do pozoruhodné smyčky, kdy nástroj vygeneroval obraz, záhy jej stáhl, protože (sám od sebe!) detekoval, že nesplnil zadání a pokoušel se vygenerovat opravný obraz, který následně opět pro neúspěch stáhl. Tato smyčka detekce (či uvědomění?) neúspěchu a následného neúspěšného pokusu o opravu se opakovala asi 15 minut. Pro mě znamenal fascinující moment, který zasluhuje budoucí prozkoumání, zpracování.
Obrazy generované AI nástroji často měly problém s detailní texturou tapisérie. Navzdory opakované snaze o foto-realistickou střízlivost nástroj často generoval obrazy s jakousi barevně exaltovanou grafickou pompézností. Jakkoliv mě vizualita vzešlá ze spolupráce s AI občas prvoplánově zaujala, byla velmi vzdálená mým záměrům, kdy jsem chtěl hledat způsoby, jak gobelín vizuálně zpřítomnit, jak zdůraznit jeho materialitu a taktilitu často ve vztahu k digitálnímu médiu (a pomocí něj). Všechny obrazy generované AI na mě působily jako ryzí simulakrum. Žádný vztah k původně existující tapisérii, malbě, manufaktuře jsem nevnímal, a to i v případech, kdy jsem např. DALL-E nabídl jako referenční obraz(y) screen(y) záběrů natočených v manufaktuře.
Právě proto jsem se rozhodl se záběry generovanými AI nástroji nakládat vědomě kontrastně oproti pomalému taktilnímu rytmu v manufaktuře (tedy skrze rapidmontáž a flicker effect, který zdůrazňuje společenskou piknolepsii, viz. pasáž 3.3 Dialog materialit a čas).
Proces generování obrazů AI v sobě nese jistý paradox. Na jednu stranu jej lze nahlížet jako tzv. cameraless film, tedy film či pohyblivý obraz, který podobně jako technika liquid light, ruční animace či tzv. hand-made film vznikl bez použití kamery. Generování obrazů má také taktilní rozměr, ač je jím pouze poněkud repetitivní a ubíjející zadávání promptů přes klávesnici.
Intermediální rovina tu je minimálně dvojí. K vytvoření obrazu či videa dochází na základě textového promptu, volitelně doplněného o referenční obrázek. Technologie latentní difuze se přitom dříve natrénovala na obrovském množství existujících obrazů, mnohdy i uměleckých děl. Je tedy alespoň pomyslnou stylistickou fúzí vizuální imaginace.
Aplikace mají zjevně aktérský rozměr, což je ještě posíleno jejich výraznou personifikací a přímým slovním dialogem, který u mě navozoval až podivnou intimitu (obzvláště v případě nástroje DALL-E, který je propojený s technologicky odlišným nástrojem ChatGPT, díky čemuž kombinuje slovní dialog s genezí obrazů). Další paralelou s rukodělnými výtvarnými technikami pak je zdánlivá nepředvídatelnost či náhodnost tvůrčího procesu (důsledně se v tomto případně jedná pouze o pseudonáhodu). I když jsem se snažil cílit na konkrétní styl, estetiku, atmosféru či obsah, měl jsem nad výslednou vizualitou pocitově velmi malou kontrolu, a to i přesto, že jsem se snažil nástroj v dialogu, ve kterém jsem neustále zpřesňoval svůj záměr, navádět k opakovaným pokusům a hledání cest. Pokud jsem měl určitou vizuální představu, nikdy se mi ji nepodařilo skutečně dosáhnout, přestože se u mě přirozeně zlepšovala dovednost zadávání promptů spolu s tím, jak jsem se učil a snažil pochopit, jak jednotlivé programy moje prompty interpretují. Na druhou stranu jsem právě v těchto dialozích s AI kromě často fatálního míjení paradoxně pociťoval žalostnou absenci zpětné vazby. Já jsem se musel přizpůsobovat diskursu nástrojů, aniž by se ale ony jakkoliv přizpůsobovaly mně. Chyběla mi reciprocita tělesného či materiálního vztahu.
