Green Deal (česky často „Zelená dohoda“) je soubor politických a ekonomických opatření, jejichž cílem je dosáhnout udržitelného hospodářského růstu při současné ochraně životního prostředí a klimatu. Nejznámější je Evropský zelený úděl (European Green Deal), který představila Evropská komise v prosinci 2019.
Hlavní body Evropského Green Dealu:
- Cílem je, aby Evropa byla do roku 2050 klimaticky neutrální (tj. nulové emise skleníkových plynů).
- Transformace všech sektorů: energetika, doprava, průmysl, zemědělství, stavebnictví.
- Podpora oběhového hospodářství, biodiverzity, ochrany vodních zdrojů, čisté energie.
- Zajištění spravedlivé transformace (tzv. Just Transition), aby změny nebyly na úkor nejzranitelnějších skupin obyvatel.
- Vznikl plán investic zvaný Green Deal Investment Plan, který má do roku 2030 mobilizovat až 1 bilion eur.
Tabulka 4 Rozdíl v přístupu ke Green Dealu v EU a Americe
Karen Bell, publikovala v Environmental Research Letters v roce 2015 otevřený dopis, který se zabývá tím, zda kapitalismus dokáže zajistit environmentální spravedlnost, nebo zda sám je zdrojem environmentálních a sociálních krizí, které dnes zažíváme. [1] Logika kapitalismu – tedy vynucený nekonečný růst, akumulace zisku, komodifikace přírody a koncentrace bohatství a moci – environmentální nespravedlnost přímo produkuje. Firmy musejí produkovat stále více, aby přežily v konkurenci, což vede k vyčerpávání přírodních zdrojů, znečištění a nerovnostem. Těží z levné pracovní síly, bezohledné těžby a odpadového hospodářsství, což zasahuje nejchudší skupiny obyvatel (Bell, 2015). Dále dochází k přenášení odpovědnosti na občany za to, co je důsledkem nastavení kapitalismu. Zatímco státy (zejména ty kapitalistické) minimalizují svou roli v ochraně životního prostředí, dochází k individualizaci problému: místo řešení systémových příčin se lidem podsouvá, že za změnu klimatu nebo znečištění mohou svým „špatným“ chováním oni sami. Tato rétorika dobře slouží kapitalismu, protože odklání pozornost od strukturálních viníků – velkých korporací a elit, které mají prostředky i vliv blokovat změny. Kapitalistické státy používají ekologickou krizi jako obchodní příležitost, kdy se rozvíjí trhy s emisními povolenkami, geo-inženýrství nebo „platby za ekosystémové služby“ – tedy další formy komodifikace přírody (Bell, 2015).
→ Environmentální nespravedlnost ve Spojených státech začala, když byli původní obyvatelé umístěni do rezervací na nejhorší půdu; když lidé žili v otrockých chatrčích; když byly národy, jako Portoriko, invazivně podmaněny; když byla půda, která mohla být využita pro pěstování potravin, použita pro znečišťující průmysl... Naše zkušenost je součástí dědictví zneužívání.“
(Elizabeth Yeampierre, předsedkyně US National Environmental Justice Advisory Council)
→ „V Koreji nyní probíhá mnoho protestů proti plánovaným jaderným elektrárnám… V místech, kde žijí starší, marginalizovaní lidé, farmáři... Oficiálně pořádají slyšení, ale často je to podvod – pozvou jen ty, kdo projekt podporují. Pak oznámí výstavbu a místní lidé jsou šokováni.“
(Yujin Lee, Korean Green Party Plus)
→ „Ve Velká Británii je skutečným problémem postoj současné vlády, která ztotožňuje regulaci s něčím špatným. Téměř nepozorovaně jsme se posunuli od stavu, kdy bylo zřejmé, co by měla dělat ‘nejzelenější vláda’, k postoji: ‘V době recese a úspor jsou ekologické otázky to poslední, co nás zajímá.’“
(Joan Walley, předsedkyně UK Environmental Audit Committee)
→ V Jižní Koreji „Nízkopříjmové skupiny obvykle žijí na okraji měst nebo v určitých částech center. Náklady na bydlení jsou jedním z nejdůležitějších výdajů domácností v Koreji. Proto je příjem silným prediktorem toho, jestli budou lidé žít v adekvátním prostředí s přístupem k potřebným službám.“
(vládní ekonom, Jižní Korea)
→ V Číně – převzetí západních kapitalistických hodnot: Od reforem v Číně většina lidí převzala hodnoty a normy tržní ekonomiky. Média povzbuzují lidi, aby vydělávali a stali se bohatými... Dnes si myslí, že musí mít stále více věcí a že nové věci jsou vždy lepší.“
(Lu Feng, profesor environmentální filozofie, Tsinghua University)
Kritika bílého enviromentalismu a Greenwashing
Greenwashing je klamavá marketingová praktika, při níž firmy nebo státy přehánějí nebo si zcela vymýšlejí své ekologické aktivity, aby působily „zeleněji“ a ekologičtěji, než odpovídá skutečnosti. Tento postup mate spotřebitele, kteří tak mohou nabýt dojmu, že podporují udržitelné a odpovědné podniky – ve skutečnosti však mohou odvádět pozornost a prostředky od firem, které se chovají k životnímu prostředí skutečně odpovědně.
V tomto kontextu a v kontextu dnešních událostí je zajímavým příspěvkem pohled palestinsko-kanadské vědkyně. Článek Oppressive Pines (Sasa 2022) přináší důležité teoretické i praktické nástroje pro pochopení, jak může být environmentalismus zneužíván jako prostředek útlaku – ale zároveň i jako forma odporu. Vybízí k tomu, abychom zpochybňovali hegemonní, často eurocentrické představy o „ochraně přírody“ a hledali environmentální spravedlnost, která vychází z místních a původních tradic. Komplexní přehled izraelského zeleného kolonialismu – tedy zneužití environmentalismu apartheidním státem k eliminaci původního palestinského obyvatelstva a k uchvácení jeho přírodních zdrojů. Izrael používá „zelené“ image (např. propagace solární energie, zalesňování) ke zlepšení svého mezinárodního obrazu a zakrývání praktik apartheidu a okupace. Ale prezentuje se jako ekologický lídr na globálních fórech (např. COP), zatímco pokračuje v devastaci palestinské půdy.Autorka se zaměřuje na násilí spojené s „chráněnými oblastmi“, zahrnujícími národní parky, lesy a přírodní rezervace. Argumentuje, že Izrael tyto oblasti primárně zakládá za účelem:
- ospravedlnění zabírání půdy,
- zabránění návratu palestinských uprchlíků,
- dehistorizace, judaizace a europeizace Palestiny – tedy vymazání palestinské identity a potlačení odporu vůči izraelskému útlaku,
- a jako nástroje greenwashingu své země apartheidu.
Zasazuje izraelský zelený kolonialismus do širšího kontextu dějin západního environmentalismu – zejména jeho udržování dichotomie člověk–příroda – a do dějin sionismu. Dále identifikuje různé formy odporu Palestinců a palestinské půdy smotné vůči tomuto jevu. Zvláštní pozornost věnuje palestinskému environmentalismu, který je formován pojmy a’wna (spolupráce), sumúd (vytrvalost) a a’wda (návrat), stejně jako islámským konceptem tawhíd (jednota). Tento přístup nabízí jako alternativní formu environmentalismu – holistickou, antirasistickou, feministickou, socialistickou a nelineární – která zároveň odmítá stereotyp ekologického „divocha“. Tento teoretický rámec může posloužit propojení boje za klima s bojem za práva původních obyvatel (Palestinci, Mapučové, původní obyvatelé Amazonie) a být inspirací pro ekologicky laděné umělecké projekty, které reflektují environmentální ztrátu, vymazání krajiny a kulturní odpor.
Tabulka 5 Zelený kolonialismus
Z jakých pohledů je možné klást si otázky
Politologie a mezinárodní vztahy, tematicky řeší zelený kolonialismus jako nástroj geopolitiky.
→ Jak environmentální politika slouží jako nástroj moci?
→ Lze „ochranu přírody“ chápat jako součást kolonizační strategie?
→ Kdo má právo definovat, co je „udržitelný rozvoj“?
→ Jsou globální ekologické konference (např. COP) [2] inkluzivní? Nebo reprodukují kolonialismus novými prostředky?
Texty ke srovnání
- The Darker Side of Green (Brockington)
- Decolonizing Nature (MacDonald)
- The Invention of Green Colonialism (Guillaume Blanc)
Pozor na argumentační pasti, kdo jsou viníky klimatické krize
Aby umělci nebo umělecké instituce mohli bojovat za spravedlivou zelenou politiku je třeba umět argumentovat a nenechat se chytat do často kladených pastí. Často např. zaznívá proti zelené politice argument, že hlavními viníky klimatické krize jsou dnes rozvojové země jako Čína nebo Indie a že jim nebudeme schopni konkurovat, když se sami budeme omezovat. To je zavádějící a ignoruje to historické a strukturální souvislosti. Západní státy – zejména USA a Evropa – jsou historicky odpovědné za více než polovinu celosvětových emisí CO₂ od počátku průmyslové revoluce (Carbon Brief, 2019; Global Carbon Project, 2023). I dnes jsou emise na obyvatele v těchto zemích výrazně vyšší: zatímco průměrný Američan vypustí ročně kolem 15 tun CO₂, průměrný Ind přibližně 2 tuny (Our World in Data, 2023). Navíc řada emisí, které vznikají v rozvojových zemích, je spojena s výrobou zboží pro západní trhy – tzv. uhlíkový outsourcing (Oxfam & SEI, 2020). Přesto právě tyto státy nejvíce trpí dopady klimatických změn, ačkoli k nim přispěly minimálně (IPCC AR6, 2022). Mezinárodní dohody jako Pařížská dohoda proto zavádějí princip „společné, ale diferenciované odpovědnosti“, který uznává, že klimatickou akci musí nejvíce financovat a technologicky podporovat bohatší země (UNFCCC). Z hlediska klimatické spravedlnosti je tedy nutné chápat znečištění nejen jako současnou bilanci emisí, ale i jako důsledek historického vykořisťování, rozdílů v životní úrovni a nerovnoměrného přístupu ke zdrojům. Pokud budeme konkurovat rozvojovým zemím tím, že snížíme mzdy, deregulujeme a budeme víc znečišťovat, nejen že ztratíme smysl ekologických závazků, ale i vlastní důstojnost a budoucnost. Skutečná konkurenceschopnost dnes znamená být první v oblasti udržitelnosti, inovací, solidarity a spravedlnosti – ne v závodě ke dnu.
Greenwashing a umění
Greenwwasshing existuje i v umění a označuje praktiku, kdy umělci, kulturní instituce nebo sponzoři využívají ekologických témat, estetických prvků nebo „zelené“ rétoriky k vylepšení svého veřejného obrazu, aniž by se skutečně chovali udržitelně nebo kriticky reflektovali vlastní ekologickou stopu. Greenwashing v umění se projevuje v několika formách. Jednou z nich je institucionální greenwashing, kdy kulturní instituce, jako jsou muzea či galerie, přijímají finanční podporu od fosilních nebo jinak ekologicky problematických firem, zatímco na veřejnosti deklarují ekologické hodnoty – například vystavují umění s environmentální tematikou. Další formou je tematický greenwashing, kdy festivaly nebo výstavy prezentují ekologické téma jako ústřední, ale jejich produkce sama o sobě není udržitelná (např. vysoká uhlíková stopa cestování, využívání nerecyklovatelných materiálů). Greenwashing se také projevuje skrze korporace, které sponzorují umělecké projekty s ekologickým zaměřením, aby si vylepšily image, aniž by změnily svou reálnou environmentální praxi. V kontrastu s tím existují ekologicky uvědomělé umělecké přístupy, které kladou důraz na lokální spolupráci, udržitelné materiály, nebo dokonce nemateriální formy umění, jako jsou performance či zvukové instalace. Taková praxe nejen tematizuje ekologické otázky, ale zároveň usiluje o etický přístup k tvorbě, produkci i institucionálnímu kontextu, ve kterém se umění odehrává.
Rezistence, permanentní revoluce, commons a nehybnost
snahou progresivního tanečního a performativního umění, musí být rezistence, permanentní revoluce, solidarita, rovnost, dekolonializac, vzájemná pomoc, sdílení zdrojů, jelikož spolupráce, decentralizace moci a komunitní modely organizací, propojení umění, politiky a sociálních hnutí přináší kritiku nefunkčních, nespravedlivých a represivních systémů. Tanec však není pouze negativním odporem, ale aktivní silou pro vytváření nových alternativních struktur a způsobů tvorby, které jsou v souladu s ideály společných statků (commons), tedy sdílených a kolektivních hodnot a zdrojů. Rezistence se v tomto kontextu netýká pouze přežití, ale aktivní změny a výzev vůči dominantním silám, zahrnuje i radikálnější otázky týkající se přetváření struktur a hodnot v rámci umělecké praxe (Burt, 2016). André Lepecki ve své práci systematicky odhaluje, jak neoliberální ideologie pronikají do umění a mění těla v nástroje produktivity a spotřeby a jak jsou disciplinována pro posilování společenské kontroly. Určitá díla současného tance jsou schopna např. odmítnutím požadavku neustálého pohybu zpochybnit tuto kinetickou podstatu modernity a vytvořit z nehybnosti místo odporu. Jeho argumenty zároveň vybízejí k širšímu rozhovoru o schopnosti odporu zpochybňováním mocenských systémů. Vychází z předpokladu, že potenciál tance vytvářet „singularity“ mu propůjčuje jedinečnou schopnost narušovat normativní způsoby vnímání a prožívání a zpochybnit je. „Jedinečnost“ je „neredukovatelná, a proto je nositelem „cizosti“. Umění má potenciál produkovat podivnost, a proto je schopno působit jako odlišná síla, která vytváří mnohočetnost (multiplicitu). Vidět mnohočetnost v singularitě znamená, že neustálá „produkce cizosti“, v umění ruší typicky modernistický pohled na umění jako na jedinečný výraz nějakého člověka. Lepecki se zaměřuje zejména na kritický potenciál choreografie, ukazuje, že tanec se stal jednou z nejrelevantnějších kriticko-estetických praktik v současném živém umění.
Neoliberalismus jako dominantní ideologie kolonizuje tělo, mysl i umění, tím, že vytváří zdání svobody, ale přitom upevňuje neokoloniální a neorasistické hierarchi, navíc kapitalismus si přivlastnil také sféry jako umění, kulturu, tělesnost a dokonce i subjektivitu (to, jak sami sebe chápeme). Používá termín Choreografie konformity, aby na něm ukázal, jak neoliberalismus ovládá naše těla a jednání. Schopnost být sami sebou je omezena pravidly typu neustálé produktivity, hyperindividualismu a soutěže. Neoliberalismus z umění dělá komoditu – místo toho, aby bylo umění prostorem pro svobodu, experiment a rezistenci, je často využíváno k posílení systému (např. tím, že se přizpůsobuje požadavkům trhu). Neoliberalismus nás podmiňuje vždy a všude, at’už si to uvědomujeme nebo ne, neboť jsme neustále formováni jeho logikou, jako že jsme např. vždy odpovědni za svůj úspěch nebo neúspěch místo, abychom řešili systémové nerovnosti.Neoliberalismus nás také neustále chytá do smyčky dojmu, že můžeme svobodně rozhodovat, ale naše volby jsou ve skutečnosti formovány trhem, institucemi a ideologiemi a neustále je nám předkládáno, co je „normální“, „přijatelné“ nebo „žádoucí“. Například ideály individuálního úspěchu, efektivity a flexibility jsou zobrazovány jako přirozené, i když jsou ve skutečnosti nástroji kontroly.
[1] Autorka čerpá z rozsáhlé studie „Achieving Environemental Justice“, která zahrnovala více než 140 rozhovorů v USA, Jižní Koreji, Velké Británii, Švédsku, Číně, Bolívii a na Kubě. Bell dochází k závěru, že kapitalistické procesy mají tendenci zhoršovat environmentální problémy a nerovnosti, protože jsou motivovány růstem a akumulací zisku. Navrhuje uvažovat o alternativních ekonomických systémech, které by lépe respektovaly přírodu a skutečné lidské potřeby (Bell 2015).
[2] COP konference (zkratka pro Conference of the Parties) je každoroční celosvětové setkání smluvních stran Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC). Jejím cílem je dojednávání opatření na ochranu klimatu a zmírnění dopadů klimatické změny. První COP se konala v roce 1995 a od té doby se pořádá každoročně, například COP21 v Paříži (2015) vedla k uzavření Pařížské dohody.
Literatura
Ness, S. A. (1992). Body, movement, and culture: Kinesthetic and visual ideologies. University of Pennsylvania Press.
Bell, K. (2015). Can the capitalist economic system deliver environmental justice? Environmental Research Letters, 10(12)
Parr, A. (2012). The wrath of capital: Neoliberalism and climate change politics. Columbia University Press.
Foster, J. B., & Magdoff, F. (2011). What every environmentalist needs to know about capitalism. Monthly Review Press.
Fraser, N. (2022). Cannibal capitalism: How our system is devouring democracy, care, and the planet – and what we can do about it. Verso.
Kunst, B. (2015). Artist at work: Proximity of art and capitalism. Zero Books.
Kunst, B. (2023). The life of art: Transversal lines of care. Maska.
Barad, K. (2007). Meeting the universe halfway: Quantum physics and the entanglement of matter and meaning. Duke University Press.
Lepecki, A. (2006). Exhausting dance: Performance and the politics of movement. Routledge.
Lepecki, A. (2016). Singularities: Dance in the age of performance. Routledge.
Cavarero, A. (2005). For more than one voice: Toward a philosophy of vocal expression (P. A. Kottman, Trans.). Stanford University Press.
Ploebst, H. (2018, 5. dubna). The Show Must Go On: Der Vorhang bleibt offen. Der Standard.
Gill, R. (2007). Gender and the media. Polity Press.
Gill, R. (2016). Precarious lives: Gender, race and the neoliberal condition. Polity Press.
Foucault, M. (1980). Power/Knowledge: Selected Interviews and Other Writings, 1972–1977 (C. Gordon, Ed. & Trans.). Pantheon Books.
Lucbert, S. (2020, October). L’entreprise contre les salariés. Le Monde diplomatique. https://www.monde-diplomatique.fr/2020/10/LUCBERT/62230
Albright, A. C. (2019). How to land: Finding ground in an unstable world. Oxford University Press.
Joy, J. (2014). The choreographic. MIT Press.
Nyong’o, T. (2018). Afro-fabulations: The queer drama of Black life. NYU Press.
Stiglitz, J. E. (2012). The price of inequality. W.W. Norton & Company.
Klein, N. (2014). This changes everything: Capitalism vs. the climate. Simon & Schuster.
Magdoff, F., & Foster, J. B. (2011). What every environmentalist needs to know about capitalism. Monthly Review Press.
Mander, J. (2012). The capitalism papers: Fatal flaws of an obsolete system. Counterpoint.
Lorey, I. (2015). State of insecurity: Government of the precarious. Verso.
Virno, P. (2004). A grammar of the multitude: For an analysis of contemporary forms of life. Semiotext(e).
Paulo Virno, “The Dismeasure of Art,” in Being an Artist in Post- Fordist Times, ed. Pascal Gielen and Paul de Bruyne (Rotterdam: NAi Publishers, 2009)
Burt, R. (2016). Ungoverning dance: Contemporary European theatre dance and the commons. Oxford University Press.
Brockington, D., Duffy, R., & Igoe, J. (2008). Nature unbound: Conservation, capitalism and the future of protected areas. Earthscan.
(Kniha často zmiňována i pod názvem „The darker side of green“
MacDonald, K. I. (2015). Decolonizing nature: Contemporary art and the politics of ecology. Sternberg Press.
Blanc, G. (2022). The invention of green colonialism (H. Morrison, Trans.). Polity Press.
Harvey, D. (2005). A brief history of neoliberalism. Oxford University Press.
Harvey, D. (2010). The enigma of capital: And the crises of capitalism. Oxford University Press.
Harvey, D. (2012). Rebel cities: From the right to the city to the urban revolution. Verso.
Sasa, G. (2022). Oppressive pines: Uprooting Israeli green colonialism and implanting Palestinian A’wna. Politics, 1–17.
Haraway, D. J. (2016). Staying with the trouble: Making kin in the Chthulucene. Duke University Press.
Braidotti, R. (2013). The posthuman. Polity Press.
Moore, J. W. (2016). Anthropocene or Capitalocene?: Nature, history, and the crisis of capitalism. PM Press.
Hooks, G., & Smith, C. L. (2005). The treadmill of destruction: National sacrifice areas and Native Americans. American Sociological Review, 70(4), 558–575.
Derber, C., & Moodliar, S. (2023). Dying for capitalism: How big money fuels extinction and what we can do about it. Routledge.
Palley, T. I. (2024). The military-industrial complex as a variety of capitalism and threat to democracy: Rethinking the political economy of guns versus butter. Review of Political Economy.
Moore, J. W. (2016). Anthropocene or Capitalocene?: Nature, history, and the crisis of capitalism. PM Press.
Blanc, G. (2022). The invention of green colonialism (H. Morrison, Trans.). Polity Press.
Carbon Brief. (2019). Which countries are historically responsible for climate change?
https://www.carbonbrief.org
Global Carbon Project. (2023). Global Carbon Budget.
https://www.globalcarbonproject.org
Our World in Data. (2023). CO₂ Emissions per Capita.
https://ourworldindata.org/co2-emissions
Oxfam & Stockholm Environment Institute. (2020). Confronting Carbon Inequality.
https://policy-practice.oxfam.org/resources/confronting-carbon-inequality-621052/
IPCC. (2022). Sixth Assessment Report (AR6), Working Group II.
https://www.ipcc.ch/report/ar6/wg2/
UNFCCC. United Nations Framework Convention on Climate Change.
https://unfccc.int
Russell, B. (n.d.). Citace z eseje o svobodě (sekundární zdroj, přesná publikace nedoložena).
Bělohradský, V. (2023). Věk resilience: vůči komu, čemu, čí. Václav Bělohradský – Texty. Dostupné z: https://vaclav-belohradsky-texty7.webnode.cz/vek-resilience-vuci-komu-cemu-ci/