Krize poválečného sociálního systému – vzestup neoliberalismu
V poválečné době, od 40. do 70. let, přichází zlatý věk kapitalismu – tzv. keynesianismus. Jméno nese po ekonomovi Johnu Maynardovi Keynesovi, který razil politiku sociálního státu, roli státu v regulaci trhu, podporoval myšlenku odborů a právo nižších vrstev a dělníků na podílu ze zisku z jejich práce – rovnoměrné rozvrstvení bohatství. V 70. letech však došlo ke krizi tohoto modelu, která se interpretuje různě z keynesiánských, ultra-pravicových i marxistických pozic.
Příčiny krize:
1) mzdy versus profit
2) silná práva pracujících versus vyžadovaná flexibilita obchodu
3) sociální jistoty versus globální soutěž a přesuny kapitálu.
Díky síle odborů a pracovníků, jež se projevila ve zvyšování mezd, došlo ke snížení vysokých zisků firem – tzv. profit squeeze – což následně vedlo ke snižování investic a růstu nezaměstnanosti. Po poválečné éře silných odborů a rozsáhlých práv zaměstnanců (zejména v Evropě) firmy požadovaly větší flexibilitu na trhu práce. Náklady na pracovní sílu, bezpečnostní normy a regulace se staly brzdou konkurenceschopnosti na globalizovaných trzích. Kapitalismus upřednostňuje snižování nákladů i za cenu nízkých mezd, prekérní práce a znečištění prostředí, protože firmy se musejí udržet v konkurenčním boji.
Sociální stát (welfare state) byl postaven na redistribuci bohatství, ale v 70. letech došlo k narušení tohoto modelu kvůli globalizaci kapitálu. Peníze a investice se začaly rychle přesouvat tam, kde byly nižší daně, menší regulace a levnější pracovní síla. Koncentrace bohatství a moci v rukou elit zcela deformovala možnosti států chránit životní prostředí i rovnost – bohatí mají prostředky bránit své zájmy a lobbovat proti environmentálním zákonům.
Strukturální krize kapitalismu v 70. letech připravila půdu pro nástup neoliberalismu, který způsobil:
-
oslabení odborů a práv pracujících
-
deregulaci
-
snižování daní pro firmy
-
privatizaci a volný pohyb kapitálu
Kapitalismus chce především přežít
Důležité je, že tento model zároveň prohloubil environmentální a sociální nerovnosti. Podle Karen Bell kapitalismus “vytváří potřebu nekonečné produkce a spotřeby, aby přežil, místo aby naplňoval sociální potřeby a zvyšoval environmentální blahobyt” (Bell, 2015). Tato logika maximalizace zisku vede k environmentálním a sociálním krizím.
Každý sám za sebe
Součástí ideologie neoliberalismu je přesvědčení, že vše záleží jen na jednotlivci a jeho píli a schopnostech. Jenže s životními zkušenostmi člověk zjišťuje, že to, co chce/bude moci dělat, nezáleží pouze na něm samotném, ale také na ekonomickém zázemí a podpoře ostatních, kterých se mu dostane nejen na startovní čáře, která rozhodně není pro každého stejná a také na tom, kam bude ochoten zajít ve smyslu morálním. Jako jednotlivci jsme „zapleteni ve světě“ (Barrad, 2007).
Neoliberalismus & práce, „přirozená“ soutěživost
Záměrem neoliberalismu bylo znovu nastolit moc ekonomických elit, potlačit a legislativně omezit odbory a privatizovat státem vlastněné podniky, v nichž mělo hnutí za práva pracujících silnou pozici. Margaret Thatcherová zpochybnila instinkty vedoucí lidi ke vzájemné spolupráci, tedy instinkty, které je přivedly k New Deal ve Spojených státech amerických, k rozšíření práv pracovníků, volnému víkendu, případně k čemukoli, co mělo pracujícím ulevit od neustálé dřiny. Emancipace dělníků se dařila právě proto, že se spojili a kolektivně organizovali, což jim umožňovalo čelit zájmům těch nahoře (David Harvey, 2005, 2010, 2012). Neoliberalismus vše změnil implementací myšlenky, že lidé by spolupracovat neměli, protože to není přirozené a normální. Proč? Protože lidé jsou zrozeni k soutěživosti. Kolem této ústřední myšlenky neoliberalismus vystavěl instituce, které nás nutí soutěžit jednoho s druhým. V souladu s ní se vidíte jako malý podnik, který soutěží se všemi ostatními malými podniky, což hluboce podrývá jakýkoli smysl solidarity. Neoliberální ideologie, je soustavně prezentovaná jako přirozená nebo daná, ve skutečnosti však byla výsledkem historického vývoje a konkrétních politických rozhodnutí vedených velice partikulárními zájmy. Společnost se, namísto toho, aby pokračovala v kolektivních reformách, přizpůsobila individuální soutěživosti, což postupně vedlo až k dnešnímu rozložení moci a nerovnosti. Lidé přestali vnímat strukturální problémy, proto se obviňují za své neúspěchy, vytvářejí na sebe tlak, což může vést k nárůstu stresu, úzkostí a dalších psychických potíží, více viz skandální případ francouzského Telecomu a jeho zaměstnanců dohnaných k sebevražednému chování (Lucbert, 2020). [3]
Neoliberalismus & ženy, kolektivní rozměr feminismu
Neoliberální ideologie je, pokud se týká žen, zvláště výrazná všude tam, kde se vytvářejí nové způsoby kontroly a seberegulace. Rosalind Gill a její články o „kreativní třídě" a pracovních podmínkách v kreativních průmyslech analyzují, jak neoliberální hodnoty ovlivňují podmínky zaměstnávání v kulturním sektoru (Gill 2007, 2016).
Její koncept „post-feministické kultury“ popisuje, jak jsou feministické myšlenky absorbovány neoliberální logikou, která podporuje individualismus a důraz na osobní odpovědnost, a tím zároveň oslabuje, resp. rozkládá to jediné, co tato logika vnímá jako potenciálně ohrožující, totiž kolektivní rozměr feministického hnutí. Pro ženy to znamená, že nutnost čelit společenskému tlaku na dosažení úspěchu, krásy a sebeúcty se stává čistě individuální záležitostí, místo aby byl takto vyvíjený tlak vnímán jako společenský problém.
V kontrastu k tomuto vývoji druhá vlna feministického hnutí v 60. a 70. let 20. století razila výmluvné gesto: „osobní je politické“. Zrodilo se ze sdílení osobních příběhů žen mezi sebou. Tato sdílení se ukázala jako hluboce politický akt, protože ženy společně začaly řešily otázky, jež bezprostředně ovlivňují jejich životy a zároveň v sobě nesou poukaz k tomu, že jsou důsledkem nikoli individuálních selhání, ale uspořádání systémů, jimiž je společnost organizována, a jež jsou svou povahou utlačovatelské.Tyto ženy donutily společnost, aby si uvědomila, že zde nejde o osobní problémy žen, o selhání žen, ani o problémy se ženami, ale o moc, která zasahuje do soukromé i veřejné sféry. O moc, která život ovlivňuje tvorbou a prosazováním pravidel, nařízení, zákonů a institucí. Symptomatické je, že jako jediné východisko z tohoto stavu věcí obnovená vlna feministického hnutí spatřovala v kolektivní akci.
Neoliberalismus & umění jako jeho narušitel
V 80. letech se bohužel i kultura a umění stávají nástroji pro zvládání nespokojenosti mezi lidmi. Přesto, že v 60. letech vznikala radikální hnutí proti systému, byla postupně integrována do mainstreamu, což čím dál více oslabovalo subversivní sílu potenciálního politického dopadu umění a kultury. Jakýkoli pokus o skutečnou změnu byl a je okamžitě absorbován a neutralizován neoliberálním systémem. Tento stav, kdy všichni vědí, že věci jsou špatné, ale nikdo neví, jak to změnit, dodnes silně pociťujeme.
Příklad:
Jedním ze zajímavých příkladů narušení systému, který pochází ze světa tance, je sólo Anny Teresy de Keesmarker, které choreografoval Jérôme Bel, v němž Keersmarker na konci představení nevyškoleným hlasem zpívá píseň od Gustava Mahlera. Taneční kritici ale pod vlivem neoliberálního myšlení tento akt představení nedokázali tolerovat a kritizovali jej jako (umělecky) nesnesitelný. Vídeňský kritik Helmut Ploebst pak vysvětlil, že „buržoazní klientela očekává od kultury určitou přidanou hodnotu, která by jí měla být předána stejně podnětným a neproblematickým způsobem“. Co se ale stane, když je služba, kterou převážně dobře situovaní lidé považují za samozřejmost, a jež je zkonstruována tak, aby publikum skrze ni mohlo oslavovat samo sebe, tomuto publiku odepřena?“ (Ploebst, 2018). Filozofka Adriana Cavarero (Cavarero, 2005) si ve své knize, jejímž tématem je hlas, všímá konvenčního předsudku, že ženy by měly být vidět a ne slyšet: „Dokonalá žena by měla být němá -- nejenom žena, která se zdržuje mluvení, ale žena, která nemá žádný hlas“. Pro některé lidi by tanečnice měly být také vidět, a nikoli slyšet. Řecký mýtus o sirénách poukazuje na transgresivní roli ženského hlasu. Modulací v písni „ženské hlasy ukazují svou autentickou podstatu -- vášnivé rytmy těla, z něhož hlas vychází“…. zpívaný ženský hlas nelze ochočit; narušuje systém rozumu tím, že odvádí jinam a je potenciálně smrtící.“
Kult kreativity
Rosalind Gill také hovoří o „kultu kreativity", který v rámci neoliberálního diskurzu, často idealizuje práci v umění a kultuře jako něco vznešeného a naplněného svobodou, přesto že realita je často plná nejistoty a tlaku. Nese s sebou „sebereflexivní úzkost" (self-surveillance anxiety), odraz toho, že lidé jsou v neoliberálním světě nuceni neustále sledovat a hodnotit sami sebe podle tržních a společenských standardů. Tento tlak vede k vytváření nových forem seberegulace, které jsou často zaměřeny na dosažení osobního úspěchu, štěstí a krásy. Neoliberalismus vytváří nové formy nerovnosti, které zasahují genderové a rasové skupiny (Gill, 2016).
Má smysl s neoliberální ideologií a kapitalismem bojovat? Ano, má.
Odmítnout logiku produktivity znamená odmítnout kapitalismus; péče o tělo a vztahy je aktem vzdoru vůči odcizení a odpojení; odmítnout být neustále užitečný je revoluční čin. I malý akt péče, zpomalení, sdílení, odmítnutí produkovat má svůj smysl. Právě tělo je místo, kde se neoliberální logika nejvíce projevuje a právě tělem zároveň může být narušena. Uvědomovat si situaci, i když je člověk součástí systému, je první krok k tomu, nebýt jeho nástrojem. Změna se nemusí dělat zvenčí, silou, ale může vznikat jako tiché přesměrování pozornosti. Jak píše Michel Foucault, nikdy nebudeme „mimo“ moc. Ale můžeme tvořit prostory jinakosti, místa, kde se dýchá jiným rytmem, kde tělo není stroj, kde vztahy nejsou obchod, kde čas není výkon. A i když se to někdy zdá marné, marné to není. Protože i malý odpor má význam, je-li vědomý (Foucault, 1980).
Obrázek 1 Proč neoliberalismus vítězí a jak na to reaguje umění
Proč tolik umělců obelhává samo sebe a padá do pasti neoliberální ideologie
Přesto se i u vzdělaných lidí a umělců setkáváme s obhajobou stávajících systémů. Děje se to, protože se přes všechno, pochopitelně, snažíme hlavně přežít. Prekérní podmínky vedou umělce k přizpůsobení se, hledáme stipendia, granty, příležitosti. Abychom přežili, musíme být čitelní, vhodní, inovativní a v umění ještě ideálně excelentní. A systém nás za to pak odmění. Protože systém má potřebu se tvářit jako otevřený. Neoliberalismus neumí zakazovat, on mnohem raději vybízí: vyber si, zvol si, buď jedinečný. Umělec si může myslet, že tvoří svobodně, ale často se jen přesunul z klece cenzury do pasti sebeprezentace. Protože vnitřní tlak, tlak který jsme vstřebali, přejali za svůj, je neviditelný. Jak říká Bojana Kunst: umělec si internalizoval logiku trhu. Už nemusí být nucen, chce být výkonný, efektivní, produktivní sám od sebe a to je ta nejrafinovanější forma moci.
Nejznámější konkrétní koncept „5 lží kapitalismu“ najdete především v publikacích, článcích a přednáškách z oblasti kritické politické ekonomie a sociální spravedlnosti. [7]
-
iluze nekonečného růstu,
-
falešná efektivita trhu,
-
falešný předpoklad volného trhu,
-
ignorace přírody jako systému bez ceny,
-
koncentrace bohatství a moci.
Zbrojení
je úzce propojeno s ničením přírody, kapitalismem, fašismem a neudržitelným způsobem života. Tento komplexní vztah je popsán v konceptu „treadmill of destruction“ (běžící pás destrukce) Allana Schnaiberga, který zdůrazňuje, jak militarizace a války přispívají k ekologické degradaci (Hooks 2005). „Dying for Capitalism“ popisuje „trojúhelník vyhynutí“, který spojuje kapitalismus, militarismus a ekologickou destrukci. Kapitalismus, zejména ve své militarizované podobě je strukturální silou vedoucí k vyhynutí, protože podporuje neomezený růst, zisk nade vše ostatní a expanzi za účelem kontroly trhů a zdrojů (Derber 2023). Thomas Palley ve své práci „The military-industrial complex as a variety of capitalism and threat to democracy“ upozorňuje, že vojensko-průmyslový komplex podporuje militarismus, zvyšuje pravděpodobnost války a přispívá k posunu směrem k proto-fašistickým tendencím, protože militarismus proniká zpět do národní politiky (Palley 2024).
Posthumanismus je teoretické východisko pro umění, které odmítá produktivitu, vykořisťování těla a dominanci racionality. Kritizuje antropocentrismus, což je přesvědčení, že člověk je centrem a měřítkem všeho. Zpochybňuje binaritu „člověk vs. příroda“, stejně jako výlučné postavení západního rozumu, individuality a autonomie. Ve vztahu ke kritice kapitalismu/neoliberalismu zpochybňuje ideál samostatného, produktivního, racionálního individua (Barad 2007, Haraway 2016, Braidotti 2013) a klade důraz na vztahovost, vzájemnost, péči a materiální propojení všech bytostí. Známá je např. kritika antropocénu a návrh nového pojmu Chthulucén, kde se druhy a světy vzájemně zaplétají, která pochází od Dory Harawey. Tyto klíčové knihy jsou důležité pro uměleckou praxi inspirující v hledání nebinárních forem péče, příbuznosti a sdíleného přežití (Braidotti, 2013). Posthumanismus jako eticko-politický rámec odmítá neoliberální individualismus a přináší důraz na vztahovost, materialitu a zodpovědnost, což je důležité pro tělesně zakotvené performance a queer/feministické strategie. Antropocén pak označuje geologickou epochu, kdy se člověk stal hlavní geofyzikální silou měnící klima, ekosystémy i planetární rovnováhu.
– Je úzce spojen s extraktivismem, průmyslovým kapitalismem a koloniálními strukturami. Kapitalismus není „vedlejším účinkem“ antropocénu – je jeho hybnou silou. Vzniká také pojem „kapitálocén" proti pojmu antropocén (Moor, 2016), aby bylo ujasněno, že viníkem není lidský druh obecně, ale konkrétní historický a ekonomický systém. Ekologie antropocénu kritizuje globální nerovnosti, vykořisťování lidí i Země, a poukazuje na rozpad klimatické stability kterou propojuje s kritikou zbrojení, militarizace, greenwashingu a extraktivního kapitalismu.
[1] Např. Brožura Průvodce udržitelnou divadelní tvorbou DAMU (2024) slouží jako praktický manuál pro studenty a tvůrce, kteří chtějí začlenit principy environmentální, sociální a ekonomické udržitelnosti do divadelní praxe. Nabízí konkrétní doporučení pro plánování, scénografii, práci v týmu, propagaci či ukončení projektu a klade důraz na ohleduplnost, šetrnost a zodpovědnost. Dokument zároveň upozorňuje na limity individuálního působení a vyzdvihuje důležitost „tlaku odspodu“ skrze kulturní sektor jako potenciálního nositele změny. Podporuje ekologicky i psychicky udržitelnou práci, ale činí tak hlavně v rámci institucionálních možností a každodenního provozu. Přesto brožuře chybí širší politicko-ekonomický kontext. Nezabývá se strukturálními příčinami klimatické krize, jako je kapitalismus, neoliberalismus, greenwashing nebo globální nerovnosti v distribuci ekologických dopadů. Pojmy jako systémová změna, mocenské struktury či ekologická nespravedlnost zůstávají buď zcela opomenuty, nebo jen letmo naznačeny. Průvodce tak spíše poskytuje nástroje jak tvořit udržitelně, ale už nevysvětluje proč je současný systém neudržitelný a jaká rizika přináší, pokud se kulturní sféra omezí pouze na „zelenou praxi“ bez hlubší kritiky statusu quo.
[2] T.I.N.A., there is no altarnative (to capitalism, Thatcherová)
[3] Sandra Lucbert a neoliberální jazyk, který intervenuje do naší psyché (Lucbert, 2020)
[4] Mette Ingvartsen – reflektuje vyčerpání těla a hledá ekologičtější přístup k práci v tanci.
Eszter Salamon – rozvíjí praxi „slow choreography“ jako odpověď na produkční tlaky.
Martine Pisani – minimalismus pohybu jako forma rezistence. La Ribot, Vera Mantero, Xavier Le Roy – pracují s konceptem „low energy performance“ jako způsobem, jak přehodnotit hodnotu výkonu.Dance Well project (Itálie + Evropa) – práce s tancem pro lidi s Parkinsonem, důraz na radost, sdílení, sociální vazby místo produkce.
[5] Bojana Kunst –pojmenovává, jak jsou umělci v neoliberálním kapitalismu vykořisťováni v režimu permanentní dostupnosti, flexibility a (sebe)vykořisťování. Ann Cooper Albright - spojení somatické práce s environmentálním a politickým vědomím. André Lepecki –rozebírá „vyčerpání“ a „politiku zastavení“, kdy tanečníci odmítají produkovat pro systém.
Jenn Joy –zkoumá, jak choreografie jako myšlení může vytvářet alternativy mimo standardní produkční logiku. Ruben Serrano, Freya Field-Donovan, Jane Bennett o slow practices, vyčerpání a politice „odmítání rychlosti“ v umění. Tavia Nyong’o –propojuje queer performanci, péči o tělo a odpor vůči kapitalistickému zrychlení.
[6] ‘precariousness’ /prekérnost/ (zranitelnost každého člověka jako součást lidství, vzájemná odkázanost člověka k člověku a přírodě, resp. k širší skutečnosti)
precarity’ /prekarita/ (existenční a společenská nejistota nerovnoměrně rozdistribuovaná skrze různé vrstvy společnosti a konečně
‘governmental precarization’ /vládní prekarizace/ (koncept prekarity obohacený foucaltovskou prací o bio-politice a politickém vládnutí a ovládání, prekarita jako nástroj politického vládnutí).
[7] Joseph Stiglitz – The Price of Inequality (2012) Kritika strukturální nespravedlnosti kapitalismu, která je maskována mýty o rovnosti příležitostí. Naomi Klein – This Changes Everything: Capitalism vs. the Climate (2014), rozebírá, jak kapitalismus produkuje ekologickou i sociální destrukci. Magdoff & Foster – What Every Environmentalist Needs to Know About Capitalism (2011).Přímo pojmenovávají základní omyly kapitalismu. Jerry Mander – The Capitalism Papers: Fatal Flaws of an Obsolete System (2012) formuluje přímo pět hlavních „flaws“ (chyb či lží) kapitalismu