Dokumentární a hraná forma: mezi realitou a fikcí

V minulých lekcích jste se dozvěděli:

Dosud jsme sledovali, jak se televizní tvorba ve střední Evropě vyvíjela od socialistické éry po současnost a jak se postupně proměňovala její estetika i funkce – od didaktického média ke komplexnímu prostoru kulturní reflexe.

V této etapě se zaměříme na žánr, který tyto proměny zrcadlí nejzřetelněji: dokudrama – formu pohybující se mezi historickou rekonstrukcí, osobním výkladem a filmovou fikcí.

Dokudrama se stalo jedním z nejzajímavějších fenoménů současné televizní kultury. Jeho síla spočívá v napětí mezi „pravdivostí“ dokumentu a emotivní sugestivitou hraného filmu. To, co dříve fungovalo odděleně – zpravodajství, publicistika a dramatická tvorba – se zde propojuje v nové, hybridní formě.

Právě tato forma otevírá otázku: jak dnes televize (a film) zprostředkovávají realitu, historii a paměť?

1. Historie a vývoj dokudramatu

Dokudrama nevzniklo náhodně. Jeho kořeny sahají k 50. létům, kdy se ve Velké Británii začaly objevovat první „dramatizované dokumenty“ v rámci veřejnoprávního vysílání BBC. Televize tehdy hledala způsob, jak zprostředkovat historické a sociální události divákům nejen fakticky, ale i emocionálně.

První vlna britských dokudramat (The War Game, r. Peter Watkins, 1965; Cathy Come Home, r. Ken Loach, 1966) využívala inscenovaných scén k zachycení sociálních problémů, které by čistě dokumentární forma nedokázala vyjádřit s takovou silou.

V 70. a 80. letech se dokudrama etablovalo jako uznávaný žánr veřejné služby – nástroj, který dokázal spojit investigativní přesnost s dramatickou intenzitou. Britská televize v něm nacházela způsob, jak citlivě zpracovávat témata politických kauz, válek či společenských krizí, přičemž si zachovávala důraz na autenticitu a odpovědnost vůči skutečnosti.

Na druhé straně Atlantiku se dokudrama vyvíjelo jinak. V USA byl tento formát od počátku svázán s televizní zábavou – vznikl jako „true story movie“, tedy film podle skutečné události. Cílem bylo vtáhnout diváka do emocionálního prožitku, nikoli nutně otevřít veřejnou debatu. Americká dokudramata (Roots, 1977; The Day After, 1983) vsadila na hollywoodskou výpravnost a psychologickou empatii, čímž položila základ dnešnímu trendu „based on a true story“.

Zatímco v britské tradici zůstalo dokudrama úzce spjato s konceptem veřejné služby a kulturní odpovědnosti, americká verze se stala součástí populární kultury a komerčního vysílání. Tento rozdíl přetrvává dodnes – a právě napětí mezi oběma přístupy definuje dokudrama jako žánr, který neustále osciluje mezi etikou a emocí.

V kontinentální Evropě – a zejména ve střední Evropě – se dokudrama vyvíjelo ještě jinak. Region měl dlouhou tradici hraných inscenací s dokumentární estetikou, sahající už do 60. let. Když po roce 1989 padly ideologické bariéry, tento způsob práce s realitou přirozeně přerostl do nových forem. Dokudrama se zde stalo prostředkem reflexe dějin a traumatu – způsobem, jak vyprávět o minulosti nejen fakticky, ale i s emocionální hloubkou.

V českém prostředí to vidíme od počátku 90. let, kdy Česká televize začala vytvářet projekty propojující dokumentární a hranou rovinu.

Významným příkladem je Hořící keř (r. Agnieszka Holland, HBO Europe, 2013) – epické drama o Palachově oběti a právní obraně její památky, které zároveň staví otázku mediální pravdy a historické paměti.

Na rozdíl od jiných projektů nejde o dokument doplněný rekonstrukcemi, ale o plnohodnotné filmové drama s dokumentární věrností – příklad hybridního tvaru, který propojuje emocionální sílu fikce s autenticitou historického záznamu.

2. Dokudrama mezi etikou, estetikou a emocí

Zásadní otázkou dokudramatu je vztah mezi faktem a fikcí – tedy mezi tím, co se opravdu stalo, a tím, jak to tvůrce převypráví. Tento vztah je zároveň zdrojem napětí i síly formátu.

Bondebjerg (2012) mluví o documentary imagination – schopnosti propojit dokumentární svědectví s fikčním vyprávěním tak, aby výsledný tvar působil jako pravda, i když ji nikdy zcela nereprezentuje.

Eticky jde o tenkou hranici: dokudrama může pomáhat porozumět světu, ale může jej také zkreslit.

Esteticky nabízí možnosti, které čistý dokument nebo hraný film nemají – může rekonstruovat, interpretovat i poetizovat skutečnost.

Právě proto je dnes dokudrama tolik rozšířené – od televizních minisérií po streamovací produkce.

3. Samostatná práce – zadání

Pozn.: U obou snímků je třeba vybrat část (části), aby byla dodržena podmínka citací, plus je opatřit titulky.

Zhlédněte ukázky ze dvou následujících snímků:

1. Hořící keř (r. Agnieszka Holland, HBO Europe, 2013)

 Třídílné historické dokudrama sleduje události po sebeupálení Jana Palacha a právní boj jeho rodiny s režimní propagandou.

 Pro účely semináře si studenti pustí pouze první díl trilogie, který klade důraz na samotný čin a jeho okamžitou mediální a společenskou odezvu.

 Film propojuje precizní dobovou rekonstrukci s hlubokým etickým napětím: ukazuje, jak se osobní oběť stává symbolem a jak se formuje paměť v prostředí, kde pravda podléhá manipulaci.

Zaměřte se na:

• jakým způsobem film balancuje mezi autentickou rekonstrukcí a dramatizací,

• jak se v něm zrcadlí vztah mezi osobním příběhem a kolektivní pamětí,

• jaký dojem ve vás zanechává etická rovina vyprávění – kdo má „právo“ vyprávět historii?,

• co film vypovídá o roli médií a justice v procesu formování pravdy.

2. Svět podle Muchy (r. Roman Vávra, 2023)

 Zatímco v Hořícím keři se pracuje s lineárním příběhem a realistickou inscenací, v tomto případě využívají tvůrci kombinaci rozhovorů, hraných rekonstrukcí, animací a archivních záznamů, aby vytvořil mnohovrstevnatý portrét malíře Alfonse Muchy a zároveň i jeho syna, Jiřího Muchy.

Dokument se tak stává spíše esejí o dědictví, identitě a vztahu mezi minulostí a současností než historickou rekonstrukcí.

Zaměřte se na:

• jak film kombinuje dokumentární a inscenované pasáže,

• jaké významy přináší propojení různých obrazových vrstev (archivy, animace, hrané scény),

• jaký typ „pravdy“ film vytváří – historickou, emocionální, nebo osobní,

• jakým způsobem propojuje Muchovo umění s dnešní dobou.

Závěrečná reflexe

Porovnejte oba snímky a zamyslete se:

• Jaké pojetí „pravdy“ a „fikce“ každý z filmů představuje?

• Jak se mění role autora – je spíše vypravěčem, svědkem, nebo interpretem?

• Jak se liší estetika, etika a emocionální působení obou filmů?

• Co oba příklady vypovídají o vztahu televize (a dnes i streamingu) k historické a kulturní paměti?

Své myšlenky svěřte eseji o velikosti minimálně tří normostran a sdílejte je se lektorem i svými kolegy.