2) Zvuková krajina, nahrávka a zadání

Volba zvukové krajiny poblíž polských Michałowic (část Piechowic) nebyla náhodná. Hořínka zde v r. 2020 absolvoval rezidenční pobyt,¹² takže krajinu velmi dobře zná. Byla vybrána pro specificky vyrovnané dynamické poměry mezi rozmanitými přírodními a civilizačními zvuky.

Místo zvolené k naslouchání se nacházelo na zhruba dvacet metrů vysokém skalnatém hřebeni, který přímo pod námi přecházel ve starý opuštěný pískovcový lom. Vyvýšená pozice nám otevírala pohled na západní část krkonošského panoramatu, a především nám umožňovala slyšet zvuky z celého rozlehlého údolí pod námi. Okolo nás byly mladé náletové břízky, v tuto roční dobu zcela bez listí. Tu a tam mladé buky, které si zbytky suchého listí naopak podržely. Za námi se nalézal smíšený les s borovicemi a modříny, o něco dále jihovýchodním směrem vzrostlé duby a buky. Více na východ ležely Michałowice s kostelíkem. V údolí pod námi se ve vzdálenosti zhruba půl kilometru vinula silnice mezi Sklářskou Porubou a Piechowicemi. Za ní se klikatila železniční trať obkružující směrem k nám protilehlé kopce Kepa a Hutnicza Gorka. O něco dále na vzdálenějším okraji Sklářské Poruby, asi 7 km vzdušnou čarou, byl lom, v němž se těží žula. Na obr. 1 níže vidíme schematické zakreslení stanoviště a nejdůležitějších zvukových zdrojů do mapy.

Z Michałowic jsme vyrazili ještě před rozbřeskem tak, abychom stihli na okraji skaliska instalovat nahrávací techniku.¹³ Před východem slunce¹⁴ jsme se odebrali na svá stanoviště (viz obr. 2), kolem 7.45 otevřeli skicáky a začali. 

Následující reflexe je vedena z perspektivy Hořínky¹⁵ (*1980) a uvádíme ji, stejně jako reflexe ostatních účastníků, v nezkrácené podobě:

Prvním překvapivým vjemem, který jsem si uvědomil, když jsem se ponořil do naslouchání zvukové krajině, byl hluk silnice. Překvapivým proto, že silnice nebyla vidět a já jsem moc dobře věděl, že je poměrně daleko. Zvuk silnice měl v sobě dvě výrazné složky: poměrně hluboký dron a vyšší střední pásmo probíhající v občasných dynamických vlnách. Vzápětí jsem si uvědomil probouzející se ptáky. Ještě než vyšlo slunce, dolehly ke mně občas zvuky jedoucího vlaku, ale ty se brzo ztratily v prvních poryvech větru, který rozhýbal vzrostlé borovice za námi. Uvědomoval jsem si rozdíly mezi kontinuálním nekonkrétním zvukem kymácejících se jehličnanů a občasným diskrétním zašustěním suchých bukových lístků, zaškrábáním modřínových šišek či jemným ťukáním březových větviček o sebe (skicák – s. 2, viz níže).

S radostí jsem se zaposlouchal do ptačího chóru, když tu znenadání krajinu jako nůž prořízl zvuk vzdálené exploze prolítnuvší mezi kopci tak, že jsem nebyl schopen určit, z kterého směru vlastně přišel (skicák – s. 4, viz níže). Uvědomil jsem si, že někteří ptáci utichli, z chóru se stali sólisté a zvuk silnice byl v mém vnímání opět výraznější. A znovu exploze, tentokrát méně intenzivní. Nebo už mě tolik nepřekvapila?

Postupně se mi podařilo ponořit se opět do naslouchání jemným stimulům. V dáli se ozval pes a ostatní mu napříč údolím začali odpovídat.¹⁶ Ptáci, jako by to chtěli napodobit, začali soutěžit o to, kdo zaplní akustický prostor. V tu chvíli, bylo to kolem čtvrt na devět, jsem zažil moment, který bych nazval epifanií ticha. Uvědomil jsem si, že v mém vědomí je téměř prázdno a bylo to krásné. Příslušná stránka ve skicáku (s. 7, viz níže) je téměř celá bílá, jen na jejím pravém horním okraji je zakreslen hlas konipasa s jeho typickým „tyú! tyú! taktak tá?“.

Začal jsem pátrat očima po okolí. Nad námi totiž poletovala čtveřice krkavců, kteří se nejrůznějším způsobem honili mezi sebou a vzájemně se hlasitě dorozumívali. Zjistil jsem, že opět začínám slyšet šum větru, hukot silnice a zvuk jedoucího vlaku. Teď to ale bylo jiné. Všechny tyto kontinuální zvuky jako by se slily v jeden společný neutichající akord. Na protější kopce začalo svítit slunce a já jsem si uvědomil, že již nenaslouchám, ale pozoruji. Poslední stránka skicáku tento moment výstižně zachycuje (s. 10, viz níže).

Kolem deváté hodiny jsme se opět sešli (až na Jiruchu, o kterém jsme v tu dobu nevěděli, kde je) a shodli se, že jsme všichni notně promrzlí. Vydali jsme se tedy nahrávat nejrůznější zvukové detaily v blízkých i vzdálenějších místech.¹⁷ Toto bylo nad rámec původního plánu. Obešli jsme zhruba 5km okruh a vystoupali zpět na skalisko, kde jsme se zahřáli u malého ohníčku a společně debatovali o tom, co nás zaujalo. Následovalo sklizení nahrávací techniky a kolem poledne návrat do Michałowic.

Je třeba uvést několik upřesňujících poznámek k roli nahrávání v průběhu experimentu. Na jedné straně zvuková krajina obsahovala rozmanité zvuky, na něž bylo možné zaměřit svou pozornost, ale také kontinuální ruchy, jež na nahrávce¹⁸ vytvořily situaci diametrálně odlišnou od subjektivního prožitku. Tento typ zvukového záznamu (na rozdíl od např. jednotlivého zvuku periodické povahy) nelze jednoduše převést do partitury (resyntetizovat do akustických nástrojů) pomocí běžně dostupných programů. To bylo záměrné, neboť jsme se chtěli vyhnout použití nástrojů automatické orchestrace.¹⁹ Přidanou hodnotou z hlediska výuky bylo, že jsme mohli na „vlastní uši“ zažít propastný rozdíl mezi nahrávkou a vlastní zvukoprostorovou zkušeností. Nahrávky jsme nicméně považovali pouze za jakýsi záložní zdroj dat. Skladatelé byli vědomě odkázáni primárně na svou sluchovou paměť a skicáky. Nahrávka sloužila jen jako doplňující zdroj informací kupříkladu při analýze konkrétních tónových výšek nebo jako nástroj pro uvědomění si subjektivity percepce v okamžiku naslouchání (reprezentované skicákem) při srovnání s daty zaznamenanými mikrofony.²⁰ V běžném pojetí je žánr soundscape composition chápán jako snaha tvůrce objevit v nahrávce zvukové krajiny hudební esenci (Westerkamp 2002, 52). Náš záměr byl poněkud odlišný, neboť čerpáme kompoziční strategie a inspiraci v naslouchání zvukové krajině in situ, a tím zkoumáme vliv naší subjektivní percepce na výslednou podobu skladby.

Účastníci se dohodli na následujících pravidlech týkajících se kompozičních studií:

• Budeme se snažit naplnit ideu formulovanou v den zážitku.

• Pokud dojde ke změně, budeme schopni důsledně vysvětlit proč.
• Všechna naše rozhodnutí bude možné rekonstruovat buď na základě poznámek, nebo průběžně ukládaných souborů v počítači.
• Můžeme použít analytické nástroje, typicky software Spear, ale nemělo by to ovlivnit interpretaci naší zvukoprostorové zkušenosti.

← 1) Kontext, cíl a metoda

3) Jednotlivé kompoziční studie →