Autorova reflexe zvukoprostorové zkušenosti a tvůrčí záměr:
Já jsem se rozhodl opustit svou družinu a vydal jsem se na nedalekou vyhlídku Zlatý výhled. Zde,22 vybaven skicákem, obyčejnou tužkou, pastelkami a polskou vodkou, jsem prožil pár pěkných hodin naslouchání okolní krajině.
Místní vyhlídku jsem vybral, abych co nejvíce eliminoval zvuky nedalekého městečka. Nejvíce mě upoutal zvuk šumění větru v korunách stromů, který obíhal okolo celé mé hlavy. Vždy v určitých vlnách, tak jak procházel údolím. Jak se přibližoval nebo vzdaloval. Člověk mohl neustále vnímat šířku krajiny. Dalším silným vjemem byl zpěv ptactva. Ať už nad hlavou, či někde v úkrytu přede mnou. Cítil jsem, jak jsem okolní přírodou pozorován a vnímán jako vetřelec. Posledním zvukovým objektem byl zvuk zvonu z kostela v Piechowicích (sic!). Ten vždy celý poslech časově zpřítomnil.
Všechny tyto rozměry (výška, šířka, hloubka, přítomnost), jsem se rozhodl reflektovat ve své kompoziční studii. Základním stavebním prvkem bude tento tónový výběr: des2, f2, ges2, c3, ges3.
Při práci na kompoziční studii zvolil Jirucha následující postup. Nejdříve vybral z nahrávek ty zvuky, které v jeho paměti nejlépe odpovídaly zvukovým zdrojům, jež v jeho vědomí vytvářely vztahy mezi nahoře, dole, vepředu a vzadu. Byly to zvuky, které slyšel z různých směrů a vzdáleností. Jednalo se o šumění stromů, šustění suchých lístků, volání káně spolu s jinými hlasy ptáků v pozadí a další. Z těchto zvuků vytvořil elektroakustickou stopu o délce 4 minut, která svou dramaturgií odpovídala zhruba jedné hodině jeho zážitku zaznamenaného ve skicáku.23 Následně zkusil ověřit svou ideu, že tónový výběr v interpretaci klavíru a houslí dokáže tyto jednotlivé zvuky propojit v hudebně smysluplný celek. Výsledný tónový výběr je obohacen o tóny es, as a hes. Pokud Jirucha hovoří o přítomnosti, má na mysli časový rozměr. Ten je v jeho podání symbolicky reprezentován akordy, jejichž stylizace vychází z vyzvánění zvonu nedalekého kostelíku.24 Sampl houslí pouze zadržuje některé tóny na způsob pedálu. Vzniklo tak jakési demo, jež bylo možno dále kompozičně promýšlet.
Nakonec přistoupil Jirucha k řešení, které nejvíce odpovídalo jeho naturelu aktivního hráče nejrůznějších žánrů, a rozhodl se pojmout svou kompoziční studii konceptuálně. V partituře stanovil dvojici struktur založených na tónovém výběru, který shodou okolností odpovídá stupnici Des dur – jedna má povahu lineární, druhá akordickou. Lineární struktura se vyznačuje preferencí malých non a velkých septim, akordická struktura představuje spoj dvou akordů, který se vyhýbá vytvoření pocitu tonálního ukotvení. Tyto struktury doplnil slovním komentářem: „Začíná se jednotlivými tóny ve vyšší poloze, mohou se hrát pomalu i rychle. Lze přijít i s jinými melodickými postupy založenými na stejném výběru tónů. Postupně se směřuje k akordům, které hraje klavír, jako by zvon potichoučku vyzváněl uprostřed krajiny. Nakonec se všichni vytratí.“
Realizace, která je na nahrávce, představuje jen jednu z nekonečné řady možností. Jiruchova kompoziční studie se nahrávala jako poslední, takže je zřejmé, že interpreti činili své volby v kontextu ostatních skladeb, což ale nebylo autorovou podmínkou nebo výslovným záměrem. Klavír na nahrávce začíná, utváří harmonický terén na základě výše zmíněného tónového výběru. Housle na něj reagují dlouhými tóny, které vycházejí ze zpomaleného volání káně. Flétna vstupuje poslední a hledá přechod mezi šumem a co nejslabším tónem, a to výhradně na hmatech odpovídajících tónovému výběru. Klavír postupně přechází od jednotlivých tónů na rozhraní dvou- a tříčárkované oktávy s dlouhými pauzami mezi frázemi k pravidelně odbíjejícím akordům v rejstříku nižším. Housle taktéž nenápadně klesají, ale délka tónů a hustota dějů v čase se nemění. Flétna zůstává beze změny. Dynamika se pohybuje v rozmezí p–ppp.