Autorova reflexe zvukoprostorové zkušenosti a tvůrčí záměr:
Usadil jsem se na jeden z výčnělků skály, která se tyčila nad údolím. První věc, která upoutala mou pozornost, byly hustě vysázené břízky všude kolem i pod námi. Jejich jemné šustění tvořilo jednu z vrstev krajiny, která se přede mnou rozprostírala. Další výraznou vrstvou byl dron silnice v dálce. Během toho, co jsem na skále seděl, vzniklo sedm skic.21 Po prvním chvilkovém zaujetí celkovým obrazem krajiny jsem se zaměřil na obrysy hor a začal je zakreslovat tužkou. Postupoval jsem od východu na západ. Přes obrys hor jsem akvarelovými barvami namaloval znázornění zvuku krajiny. To, co se ozývalo ve vyšším spektru, jsem umístil do horní části papíru, co v nižším, do spodní části. Jednotlivé zvukové situace jsem navíc barevně odlišil, přičemž intenzita barvy odpovídala hlasitosti zvuku (tento princip však není ve všech skicách dodržen zcela důsledně).
Výrazně mě zaujal ptačí zpěv, zaznamenaný drobnými tahy žlutou a černou a barvou, i štěkot psa v dálce anebo zvuk projíždějícího vlaku. Dron silnice jsem zároveň s tím úplně přestal vnímat. Při kreslení čtvrté a páté skici jsem stejně tak přestal věnovat pozornost šumění stromů. Zajímavá změna nastala při práci na posledních dvou stranách – přestal jsem zobrazovat jednotlivé akustické situace i krajinu tak, jak jsem ji viděl. Místo toho jsem zachytil audiovizuální celek, tak, jak se ve mně slil v jediný dojem.
Skladba se bude skládat ze dvou vrstev, obě mají vycházet z grafické
partitury. Jednou vrstvou je melodie, jejíž vývoj vychází ze zakresleného obrysu hor, druhou vrstvou jsou harmonie, které jsou naopak inspirovány plochami, tzn. především barvou… Tyto dvě vrstvy na sobě mají být nezávislé jak dynamicky, tak harmonicky a rytmicky. Skladba bude formálně tvořena sedmi částmi, stejně jako je sedm listů grafické partitury. Vývoj skladby je také určen grafickou partiturou. Spočívá v procesu splynutí vrstev v jednu.
Z kreseb je patrné, že se Horváthovo vnímání postupně přesunulo od celkového dojmu k jednotlivým zvukovým situacím, až po jakousi synestetickou jednotu. V kompoziční studii se Horváth rozhodl znázornit několik klíčových výtvarně zaznamenaných momentů. Každý list skicáku odpovídá sedmi taktům v partituře, skladba je tedy složena ze 49 taktů ve velmi pomalém tempu. Oproti původnímu záměru přibyla ještě jedna kompoziční vrstva, která představuje autorovu přítomnost v krajině.
Linie hor je v partituře převedena do glissand v houslích a flétně, přičemž směr glissanda kopíruje tvar horských obrysů (obr. 6).
Poslední kompoziční vrstvou v partituře je znázornění Horváthovy osobní přítomnosti v krajině. Tónový výběr této vrstvy vychází z diatonického klastru g, a, h, c, který je v průběhu skladby různě posouván a převracen v rámci terénu bílé diatoniky. Tento klastr na začátku plní roli jakéhosi všudypřítomného šumu a je v široké poloze roztažený přes ostatní vrstvy. Postupně se zužuje, a tím transponuje do jedné oktávy. Nejprve je tato vrstva interpretována klavírem, občas doplněným flétnou a houslemi (pokud právě nehrají glissanda horské linie). Postupně se však tento tónový materiál dostává i do ostatních. Skladba končí souzvukem složeným pouze z diatonického klastru – podobně jako ve výtvarných skicách se na posledních dvou stranách vše slije do jedné barevné plochy.