„(…) A není horší křivdy na zemi
než otročiti v cizí poddanosti:
Buď stokrát zdráv, kdo svými pažemi
v čas boje národ toho jařma zprostí. (…)“
16. II. 1936, Praha
Spyrydon Čerkasenko (1876 Новий Буг, Херсонська область – 1940 Praha), Osvoboditel, in: Marie Omelčenková (ed.), T. G. Masarykovi ukrajinští básníci, Praha: Vydavatelství Česko-ukrajinská kniha 1936, překlad František Tichý, grafická úprava Robert Lisovský, s. 6. Tato kniha obsahovala básně ukrajinských autorů „původem z Velké Ukrajiny žijících v Praze“, ale i ukrajinských básníků žijících na Podkarpatské Rusi, která byla mezi válkami autonomní součástí Československa.
Současný stav, při němž pod tlakem ruské válečné agrese na území nezávislé Ukrajiny odchází část ukrajinské populace do okolních zemí na „Západ“, v určitém ohledu připomíná situaci Československa mezi válkami, kdy do nově vzniklého demokratického státu a okolních evropských zemí proudili uprchlíci z „Východu“. Ruské impérium se na konci první světové války a po ní mezi lety 1917–1920 ocitalo v chaosu, který zavládl následkem bolševické Říjnové revoluce a občanské války. Do zahraničního exilu na „Západ“ odtud odcházeli protibolševičtí tzv. bílí Rusové, Bělorusové, Arméni a také početná exulantská komunita Ukrajinců, kterým ztroskotal jejich pokus o nezávislost.
O založení nezávislého ukrajinského státu usilovali Ukrajinci poté, co se v březnu 1917 zhroutilo Ruské impérium; válka za nezávislost Ukrajiny trvala od jara 1917 do podzimu 1921. V roce 1922 byla Ukrajina začleněna do Svazu sovětských socialistických republik, z něhož se vyvázala až v roce 1991 po jeho rozpadu. Jihozápadní část dnešní Ukrajiny s centrem v Užhorodě byla mezi lety 1919–1939 součástí Československa, resp. jednou z pěti samosprávných území (Čechy, Morava, Slezsko, Slovensko a Podkarpatská Rus). I tato část Podkarpatí, či Zakarpatí podle toho, z jakého „centra“ se na ni díváme, se po druhé světové válce stala součástí Sovětského svazu.
Československá politická reprezentace v čele s prezidentem Tomášem G. Masarykem,[1] ministrem zahraničí Edvardem Benešem a známým slavjanofilem, předsedou vlády Karlem Kramářem zahájila pro emigranty v roce 1921 tzv. Ruskou pomocnou akci, která měla pomoci uprchlíkům z Ruské říše a Sovětského svazu v jejich asimilaci a v kontinuálním rozvoji slovanské vědy a kultury. Díky tomuto programu se do Československa dostali i Ukrajinci,[2] pomocná akce se soustředila na rozvoj vzdělání a podporu studentů.[3]
Většina Ukrajinců, kteří přišli do Československa, zastávala „postoje antikomunistické a protisovětské,“[4] což bylo ještě posíleno zprávami o hrůzách hladomoru v sovětské Ukrajině, který byl uměle vyvolán bolševiky v letech 1932–1933 a měl povahu reálné genocidy.[5] Kromě antikomunistických a protisovětských ideových pozic, které ukrajinský exil v obecné rovině charakterizovaly, se ale názorové postoje jednotlivých reprezentantů ukrajinské komunity různily a „vykazovaly velkou diverzitu – od postojů sociálně demokratických až po nacionalistické s autoritářskými tendencemi. Také konfesní a hodnotové ukotvení bylo různorodé – od pravoslaví a řeckokatolictví přes judaismus a protestantismus až po různé formy marxismu či ateistického humanismu.“[6] Toto ideové spektrum bylo možné pěstovat a rozvíjet v intelektuálním centru Ukrajinců, jímž se v roce 1922 stala Ukrajinská svobodná univerzita v Praze, která se vedle jiných oborů zaměřovala na ukrajinistiku (historický a filologický kontext), na etnografická a uměnovědná studia. Mezi další kulturní a vzdělávací instituce, které významně spoluutvářely ukrajinskou identitu v pražském exilu, patřila umělecká škola nazvaná Ukrajinské studio výtvarných umění v Praze (zal. 1923)[7] a Muzeum osvobozeneckého boje Ukrajiny (zal. 1925).[8] Velká část dochované dokumentace spjaté s ukrajinskou meziválečnou diasporou a s uvedenými institucemi je uložena a publikačně zpracovávána odbornými pracovníky specializované Slovanské knihovny, která je součástí Národní knihovny ČR.
Ukrajinské studio výtvarných umění v Praze / Українська студія пластичного мистецтва a Muzeum osvobozeneckého hnutí Ukrajiny / Музей визвольної боротьби України úzce institucionálně spolupracovaly, ředitelem obou ústavů byl Dmytro Antonovyč (1877 Kyjiv – 1945 Praha).[9] Kulturní historik Antonovyč byl v Praze od roku 1921, aktivně se angažoval v nově vytvářených strukturách exilové ukrajinské výkonné moci a v rámci vznikajícího diplomatického sboru. Byl výraznou osobností v oblasti společenských věd, věnoval se dějinám ukrajinského umění,[10] které zasazoval zejména do evropské kulturní matrice.[11]
Angažoval se v rozvoji soudobého vývoje ukrajinského malířství, které se mělo v kontextu pražského exilu pokusit o specifickou formu modernismu, jenž by propojoval ukrajinské „národní“ tradice s aktuálními tendencemi západoevropského, zejm. francouzského a německého výtvarného umění. V Praze ustavená umělecká škola – Ukrajinské studio výtvarných umění – měla vytvářet lokálně autonomní doplněk ve vztahu k dalším uměleckým institucím, které byly v Ukrajině, a to v Kyjivě, Charkivě, Odese, Lvivě a Černivci.
V katalogu z roku 1924 Antonovyč o důvodech vedoucích k založení školy a o potřebě ukrajinské umělecké školy v exilu psal: „Ukrajinští umělci založili si zvláštní ukrajinskou vysokou školu výtvarného umění ne proto, že československé vysoké školy, jsouce přeplněny, nemohly přijmouti všech mladých ukrajinských umělců, dlících v Československé republice, ale z jiných hlubších důvodů, ležících v samé podstatě umění. (…) Každý národ v projevech své umělecké tvořivosti se různí od jiného národa. (…) Ukrajinští umělci ztrativše dočasně rodnou půdu, byli nuceni založiti vlastní ústředí umělecké, a to právě dalo podnět utvořiti Ukrajinské studium výtvarného umění v Praze. (…) Studium jest ukrajinské umělecké středisko v Praze, neomezené směrem a ještě méně tendencí, toliko práce tohoto střediska jest ukrajinská, neodvislá od toho, zda si toho umělci přejí, nebo ne. (…) Ukrajinské studium výtvarného umění v Praze jako největší středisko ukrajinského umění za hranicemi.“[12] Ve škole kromě ředitele, prof. Dmytra Antonovyče, který přednášel dějiny umění, vyučoval také kreslení a malířství ve Francii školený umělec Serhej Mako, Ivan Kulec, Ivan Mozalevskij vyučoval grafiku a dekorativní umění, Kost Stachivskyj vyučoval sochařství, Serhij Tymošenko architekturu, Ivan Mirčuk estetiku a Fedir Slusarenko klasickou archeologii.
Ukrajinská kulturní identita měla být podle vlivného pedagoga školy Serheje Maka symbioticky propojená s evropskou modernitou, ale neměla se s její dominantně západoevropskou verzí bezvýhradně ztotožňovat. Jak uvádí Rumjana Dačeva, Mako na začátku 30. let založil mezinárodní uměleckou skupinu Skythy, která se opírala „o teorii euroasijské jednoty jako protikladu vůči expanzivní germano-románské kultuře“.[13] Původem ukrajinská historička umění působící v americkém Ohiu Myroslava Mudrak se ve svých studiích věnovala mj. postavě malíře a sochaře Jana Kulece, který propojoval francouzský syntetický kubismus s českou uměleckou skupinou Tvrdošíjných, ale také s poměrně rigorózními estetickými teoriemi formální harmonie a geometrického proporčního kánonu, které ve škole vyučoval Kulecův kolega Ivan Mirčuk.[14] Mezi jeho posluchače patřili například Natalia Gerken Rusovová, Sofia Zarycká, Jurij Vovk, Oksana Ljaturynska, Petr Cholodný ml., Mykola Kryčevský nebo Pavel Hromnycky. Ukrajinské studio výtvarných umění, které poskytovalo vzdělání v oblasti volného, užitého umění a architektury a bylo současníky nazýváno jako „Ukrajinská akademie“, přetrvalo v Praze až do převratu v roce 1948. Ve Slovanské knihovně je uložena unikátní sbírka ukrajinského umění 1. poloviny dvacátého století, převážně prací pedagogů a studentů, kteří byli s Prahou a ukrajinskou uměleckou školou spojeni.[15]
Československo-ukrajinské vazby mezi válkami lze vysledovat i v oblastech někdejší Podkarpatské Rusi. V době První republiky na Podkarpatské Rusi nebyla specializovaná umělecká škola na úrovni tradičních výtvarných akademií. Ty byly nejblíže v Budapešti, ve Lvivě, od třicátých let se jezdilo studovat i do Prahy nebo Bratislavy. V roce 1927 založili v Užhorodě malíři Josef Bokšaj a Vojtěch Erdélyi[1] veřejnou školu kreslení (Publyčnaja škola malovanja), jež měla připravit novou generaci podkarpatských malířů, evropsky vzdělaných a vychovaných v duchu československého vlastenectví. Na UMPRUM v Praze studoval ve třicátých letech u prof. Zdeňka Kratochvíla Fedor Manajlo (1910–1978), malíř pocházející z Užhorodu, který po svém návratu na Podkarpatskou Rus originálně spojoval lidové umění, jehož byl velkým sběratelem a znalcem, s moderním malířským stylem.[2]
Erdélyi i Bokšaj působící v Užhorodě se pravidelně účastnili výstav i mimo Podkarpatskou Rus v Čechách, na Moravě a Slovensku (Praha 1929, 1937, Brno 1928, Bratislava 1936) a byli vnímáni jako součást meziválečného československého umění, i když do Moderní galerie (instituce předcházející pražské Národní galerii) jejich obrazy zakoupeny nebyly. V roce 1936 měla Skupina výtvarných umělců na Podkarpatské Rusi výstavu v Bratislavě v pavilonu Umělecké besedy slovenské, jíž se zúčastnila i řada umělkyň. Svá díla zde vystavili Beregi Šamo, Anton Boček, Josef Bokšaj, Jaromír Cupal, Ladislav Šarpataky, Jan a Vojtěch Erdélyi, Markéta Gottlieb-Blumová, Ladislav Kaigl, Andrej Kocka, Alžběta Lanczy, Maria Rejlová, Božena Rodová-Šašecí, Jolana Sárkanyi, Milada Špálová-Benešová, Alojz Šubrt, Josef Tomášek, Julius Virágh a Jaroslav Zajíček.
Významným předmětem výzkumného, ale i turistického zájmu na Podkarpatské Rusi bylo lidové umění. V intencích politizovaného národopisu mladého Československa se věřilo, že se v této podkarpatské zemi a v jejím lidovém umění dochovaly autentické relikty kultury praslovanského lidu. Ve výšivkách, krojích a lidovém řezbářství tak byly stopovány kořeny slovanské identity. Studium původního křížkového geometrického ornamentu („krivulka“) bylo významnou součástí etnografického výzkumu, protože karpatoruské vyšívání bylo považováno za doklad nejstarší ornamentiky v zemi. Moderní reinterpretace praslovanských vzorů byly součástí motivického rejstříku reprezentativního národního stylu, z něhož volně vycházeli architekti a dekoratéři první republiky, kteří působili na UMPRUM: Josef Gočár, Pavel Janák, František Kysela, F. H. Brunner a další.[3]
Jednou z prvních československých „misionářek“, která na multietnické Podkarpatské Rusi působila, byla etnografka a učitelka Amálie Kožmínová.[4] Dva roky v zemi pobývala, dokumentovala ji a o lidovém umění napsala uhrančivou reportáž. Část jejích sbírek byla představena na velké výstavě, která se konala v roce 1924 v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze pod názvem „Umění a život Podkarpatské Rusi“. Kolekce výšivek z Podkarpatské Rusi byla představena v roce 1928 „jako věčný pramen živé vody národní kultury a slovanského kmene“ na mezinárodním sjezdu pro lidové umění v Praze a posléze se stala majetkem Národního muzea.
Na Podkarpatské Rusi byla populace vícenárodnostní, a tím pádem i vícejazyčná. Žili zde Rusíni, Rusové, Ukrajinci, Maďaři, Židé, Rumuni, Němci, Romové a po připojení k Československu i Češi a Slováci. Československá reprezentace proklamativně posilovala slovanskou identitu proti germanizačním a hungarizačním vlivům, a proto podporovala hlavně rusínskou „východoslovanskou“ kulturu. Tato národnostní agitace se přitom odehrávala v zemi, kde se identita obyvatel nevázala k národnosti či jazyku, ale dosud především ke konfesi a panství. Modernizace Podkarpatské Rusi v československé éře byla do velké míry chápána a organizována jako pomoc vycházející z pražského „centra“ směrem na východní „periferii“. Ačkoli není z hlediska hospodářského vývoje pochyb o značných československých investicích do zdejší infrastruktury, dopravy, školství, zdravotnictví a dobrých úmyslech centralizované vládní modernizace, nelze zcela pominout určité nadřazené chování Čechů vůči lidu Podkarpatské Rusi.[1] Současný postkoloniální diskurs proto kriticky upozorňuje na skutečnost, že ani Češi se v meziválečné době nedokázali zcela vyhnout schématu společenské, geografické a etnické hierarchizace, podle níž se ke svým východním spoluobčanům mnohdy chovali jako reprezentanti civilizovaného Západu vůči zaostalejšímu „Orientu“.[2] Dnes ale tamní obyvatelstvo většinou udržuje v kolektivní paměti pozitivní obraz „československého“ období mezi válkami, které je stereotypně spojováno s etapou progresu země ve více ohledech.
Pro kulturu meziválečného Československa byly jednoznačným přínosem jak intelektuální elity a „vysoká kultura“ umělců přicházejících z oné „Velké Ukrajiny“, které formovaly v Praze a dalších českých a slovenských městech výraznou ukrajinskou diasporu zapojenou do akademického dění, tak užhorodská malířská škola a bližší poznání lidové kultury a řemeslných dovedností obyvatelstva Podkarpatské Rusi.
Lada Hubatová-Vacková
