Denys Voitsekhivskyi / Денис Войцехівський (2004) žil před válkou v Kyjivě, kde také studoval průmyslový design na Kyjivské národní univerzitě stavitelství a architektury. Z rodného města uprchl s matkou se začátkem ruské invaze 24. února 2022. Do Prahy se dostal díky matčině pracovní nabídce a přihlásil se zde do přijímacího řízení na nabízené studijní pozice pro ukrajinské studenty. Po úspěšném složení zkoušek strávil jeden semestr v Ateliéru průmyslového designu, následně tvořil v Ateliéru K.O.V.. Právě zde prověřil svůj zájem o volnější tvorbu v oblasti užitého umění, když se zhostil zadání brože pro první dámu Ukrajiny Olenu Zelenskou. Probuzená láska k navrhování šperků ho dovedla do Francie, kde v současnosti žije a tvoří. Ačkoli, podle Denysových slov, ve zdejší společnosti Ruská invaze do Ukrajinypříliš nerezonuje, stýská se mu i zde po domově, který nemůže navštívit.
ROZHOVOR KATEŘINY KLÍMOVÉ S DENYSEM VOITSEKHIVSKÝM, SRPEN 2024
Kateřina Klímová: Denysi, abychom začali docela od začátku, kudy vedla tvá cesta do Prahy a na UMPRUM?
Denis Voitsekhivskyi: Do Prahy jsme se dostali přes Polsko. Odešli jsme z Kyjiva v den začátku ruské invaze, 24. února, a odjeli nejprve tam. Maminka dostala pracovní nabídku v Praze, a tak jsem se tam dostal i já.
KK: A na UMPRUM ses přihlásil na základě výzvy pro studující z Ukrajiny?
DV: Ano, byla tady nabídka stáží pro ukrajinské uprchlíky. Tak jsem se přihlásil a přijali mě.
KK: A do jakého ateliéru ses hlásil?
DV: Přišel jsem do Ateliéru D1 – průmyslový design k Ivanu Dlabačovi. Studoval jsem původně průmyslový design doma v Ukrajině na Kyjivské národní univerzitě stavebnictví a architektury. Tam měl ten obor ale jinou náplň a navrhovali jsme tam vedle produktů třeba i architekturu. V Praze byl ten typ zadání hodně daný.
KK: A to ti nevyhovovalo?
DV: Spíš to bylo něco jiného, než jsem čekal. Po jednom semestru jsme si proto s vedoucími řekli, že by bylo vhodné se rozhlédnout po více uměleckém ateliéru.
KK: Jak se stalo, že jsi se ocitl v Ateliéru K.O.V, v té době ještě vedeném Evou Eisler? Tíhl jsi už předtím k navrhování šperků?
DV: To ani ne. Jen jsem hledal více umělecký ateliér, kde by bylo místo. A Eva mě přijala.
KK: A v tomto ateliéru jsi také navrhl brož věnovanou ukrajinské první dámě Oleně Zelenské. Můžeš mi o tom projektu říct více?
DV: Byl to klauzurní projekt, jehož zadáním bylo původně vytvořit brož pro českou první dámu. Moje první dáma to samozřejmě není, a tak jsem svůj design věnoval Oleně Zelenské. V ateliéru byl také spolužák stážista z Itálie, který také navrhoval pro svou první dámu.
KK: Bylo pro tebe důležité, že ses mohl vztáhnout ke svému národu?
DV: Hlavně to bylo úplně přirozené. Byl jsem rád, že mohu navrhnout něco, co pro mě má význam.
KK: Všimla jsem si v článku, kterým ateliér výsledky těchto klauzur uvedl na UMPRUM on-line, že při výběru zadání Eva Eisler čerpala z knihy Tajná řeč broží Madeleine Albrightové. Co říká brož Oleny Zelenské?
DV: Je to úlomek granátu na kovovém plechu z alpaky. Plocha podkladového plechu je 48 centimetrů čtverečních, které mají symbolizovat 48 milionů Ukrajinců, které válka zasáhla. Má to být jasná připomínka všem, kdo se s Olenou Zelenskou potkají, že v Ukrajině se pořád něco děje, že je tam válka a utrpení. Má to být nástroj mezinárodní politiky, který je toho připomínkou.
KK: A ten kus granátu? Odkud pochází?
DV: Jedná se o úlomek z trhaviny, která vybuchla v našem sousedství, kousek od domova, kde jsem v Ukrajině žil. Poslal mi ho kamarád, který tam zůstává.
KK: Poslal jsi šperk doplněný o tento příběh paní Zelenské? Dostal jsi nějakou reakci?
DV: Bohužel se stala zvláštní věc a brož se ztratila. Byl to rok, kdy Eva Eisler předávala vedení ateliéru, a práce se prostě ztratila. Stalo se to i jinému zahraničnímu studentovi.
KK: To mě strašně mrzí a ještě bych nevzdávala snahy o dohledání práce. Jinak vnímáš svůj pobyt na UMPRUM pozitivně?
DV: K nám studentům z Ukrajiny byli většinou pedagogové milí a vstřícní. Dělali, co mohli, aby pochopili situaci. Cítil jsem podporu, cítil jsem se bezpečně. Byly zde některé situace, které byly nepříjemné, ale to se netýkalo jen nás z Ukrajiny.
KK: Nesouviselo to tedy nijak s tvou národností?
DV: Ne, spíš s takovou všeobecnou představou studujícího na UMPRUM jako elitního umělce, který si váží toho, že je na prestižní univerzitě a hodně pracuje, aby to všem dokázal. Hlavně někteří pedagogové to hodně připomínali. Systém výuky se tu hodně liší od toho na kyjivské univerzitě, jsem rád, že jsem to mohl zažít.
KK: Myslíš tím, že je to méně systematické a více individuální?
DV: Ano. Ale na druhou stranu mi tolik nezáleželo na tom, že studuji spolu s nejlepšími studenty z Česka. Říkal jsem si: „to je mé privilegium tady být? U mě doma se válčí a já jsem si to nevybral. Šlo to mimo mě“. Rozhodl jsem se nakonec ve studiu dál nepokračovat a odjet do Francie.
KK: A čemu se ve Francii věnuješ?
DV: Věnuji se navrhování šperků. Ten individuální přístup a praktická výuka na UMPRUM mi pomohl. Náš mistr Andrej mě hodně ovlivnil a naučil a taky proto se stále zabývám šperky.
KK: A promítáš ještě do své práce svůj původ, to co jsi prožil nebo to, co se odehrává v Ukrajině?
DV: Tady ve Francii válka lidmi nerezonuje. Ukrajina je daleko.
KK: A co pro tebe samotného – pokud by tě to nějak zraňovalo, tak se omlouvám a nemusíš odpovídat –, jak se k dění doma vztahuješ ty?
DV: Stýská se mi po domově, stýská se mi po přátelích. Nejhorší na tom je, že nemůžu navštívit svou zemi, své sousedství a kamarády, protože žádní muži nad 18 let nesmějí opustit zemi. Moje kamarádky, holky, přitom na návštěvy domů jezdit mohou. Mohou se setkat s rodinou, kamarády, prohlédnout si svoji čtvrť. To já bohužel nemůžu.
