Anya Ivakhno / Анна Івахно (2003) se narodila ve městě Zaporižžja na jihovýchodě Ukrajiny. Později se přestěhovala s rodinou do Kyjiva, kde studuje bakalářský program grafického designu na Národní univerzitě technologie a designu. Do České republiky přijela na začátku ruské invaze a na UMPRUM působí od dubna 2022, v současnosti v Ateliéru tvorby písma a typografie.
Její tvorba se vyznačuje spojením tradičních forem umění, jako je kresba, malba nebo textilní umění, s grafickým designem a digitální ilustrací. V projektu „where are you from?“ z roku 2024 tak například můžeme sledovat propojení vizuality výšivky křížkovým stehem s autorským pixelovým fontem. Ve své tvorbě rovněž ohledává a mapuje historii své země, především průkopníky nezávislého ukrajinského umění. V knize Na Mezhi / New Wave představuje čtenářstvu nezávislá a mnohdy provokativní ukrajinská umělecká hnutí 80. a 90. let, která se vymanila z područí sovětského umění. Projekt Red Renaissance zase připomíná ukrajinské spisovatele z 30. let rozvíjející na Evropu orientované, nezávislé umění svobodné Ukrajiny, tedy novou třídu inteligence, jejíž život byl během jedné dekády násilně ukončen.
ROZHOVOR MONIKY DRLÍKOVÉ S ANYOU IVAKHNO
VEDENÝ E-MAILEM, SRPEN 2024
Monika Drlíková: Odkud přesně pocházíte? Co se ve vašem rodném městě aktuálně děje? Jste v Praze s rodinou? Za jakých okolností jste do Prahy přišla a proč jste zvolila UMPRUM?
Anya Ivakhno: Pocházím ze Zaporižžja, města na jihovýchodě Ukrajiny. Strávila jsem zde polovinu života, potom se moje rodina přestěhovala do Kyjiva. Moje rodné město je teď masivně ostřelováno, protože se nachází v těsné blízkosti fronty. Skoro všichni rodiče mých přátel zde nadále bydlí, protože odmítají zahodit celý svůj dosavadní život, odstěhovat se a začít někde odznova. Jsou ale i jiné případy, jako například moje babička, která bydlí s mými rodiči v Kyjivě už asi tři roky. Nebo moje druhá babička, která se nemůže odstěhovat, protože trpí demencí a může žít jen ve svém speciálně vybaveném bytě. Nevím, jak jinak popsat situaci ve svém rodném místě, než prostě říct: „Je tu válka.“ V Zaporižžja je rovněž jaderná elektrárna, kterou okupují ruské jednotky, kvůli nimž tamní obyvatelé žijí v konstantním strachu.
Já žiju sama v Praze, zatímco moje rodina je pořád v Kyjivě. Můj otec nemůže a nechce opustit zemi a moje matka neopustí svého manžela. Moje sestra odjela v březnu 2022 se mnou a zůstala tu první měsíc. Potom se vrátila do Kyjiva, protože si nedokázala představit život jinde. Já jsem přišla do Prahy kvůli studiu.Na začátku invaze totiž nikdo nevěděl, za jak dlouho se vzdělávací systém obnoví, a tak jsem si hledala univerzitu v Evropě.
UMPRUM jsem si vybrala, protože jsem měla pocit, že chtějí pomáhat, zatímco jiné univerzity moje dopisy buď ignorovaly, nebo nedokázaly říct, jestli zde mohu studovat, nemohly mi pomoct s ubytováním, atd.
MD: Jak vnímáte UMPRUM a váš domovský ateliér? Proč jste se rozhodla konkrétně pro tento ateliér?
AI: V Ateliéru tvorby písma a typografie jsem opravdu šťastná, protože se zde hodně zajímají o studenty, jejichž primárním jazykem není ani čeština, ani angličtina. Je pro ně důležité si navzájem porozumět, což přispívá k pocitu, že jsme plnohodnotnou součástí ateliéru. Moji vedoucí mi stále připomínají, jak je důležité mluvit anglicky a překládat, protože chtějí porozumět mně a mojí tvorbě.. Jsem za to velmi vděčná, protože vím, že v jiných ateliérech to tak není.
Původně jsem byla v jiném ateliéru (první dva semestry) a jeden z vyučujících mi napřímo řekl, že nepovažuje za svou zodpovědnost snažit se o to, abych se zde cítila dobře. Často jsem se cítila odcizená a odstřižená od ostatních studentů. Nikdo si nedokázal připustit, že by pro mě v novém prostředí mohl opravdu každý představovat úskalí. Takže jsem opravdu ráda, že jsem našla sílu změnit ateliér a pohybovat se v bezpečném prostředí.
MD: Popište, čemu se ve své umělecké práci věnujete, o čem v této souvislosti přemýšlíte, jaké postupy ve svých projektech akcentujete. Rozepište se.
AI: Myslím, že stejně jako pro všechny ostatní umělce a umělkyně ukrajinského původu, i pro mě je těžké nemyslet na válku jako hlavní objekt každého nového projektu, protože je to jediná věc, která dává smysl a jediná věc, o které chci mluvit a křičet. Už jsem se setkala s tím, že mě zostuzovali kvůli tomu, že zase mluvím o válce a svojí identitě v tomto kontextu, protože každý už je z toho možná unavený, nebo je to všem jedno, ale já prostě nemůžu jinak. Neexistuje nic důležitějšího nebo dokonce něco, co ve mně probouzí tak silné emoce, jako je bolest, kterou prožíváme každý den v souvislosti s válkou. Válka je všude, v každodenních detailech, v každém upozornění na vašem telefonu, ve veškeré komunikaci. A stojí za to přemýšlet o tom a žít skrze to, je to důležité. Taky mám pocit, že je mojí zodpovědností informovat lidi o tom, co se stalo a děje. Vlastně se cítím jako takový voják na informační frontě. Nenacházím energii k tomu, abych přemýšlela o něčem jiném než o válce.
MD: Máte potřebu společensko-politického angažmá ve věci Ukrajiny? Pokud ano, jakou formou se angažujete?
AI: Věřím, že je důležité mít silnou politickou pozici a bránit ji. Všímám si, jak válka a všechno s ní spojené začíná být míň a míň populární, míň „trendy“ v evropských médiích a moc mě to mrzí. Stojí za to o tom mluvit. A kdo jiný, když ne my? Neměli bychom zapomínat, co se děje každý den a kolik životů Rusko Ukrajině stále bere.
Je také důležité chodit na protesty a manifestace na podporu Ukrajiny ve všech evropských zemích, abychom si připomněli, že válka neskončila. Mnoho manifestací vzniká jako odpověď na aktuální masivní ostřelování a destrukci Ukrajiny. Stejně tak je důležité pomáhat budovat sbírky a organizovat události, které by mohly sloužit jako benefice na výběr příspěvků pro rekonstrukci. Navíc je důležité mluvit o Ukrajině nejen v kontextu války, ale také propagovat její kulturu a seznamovat ostatní s její historií. Vlastně je pro mě důležité být aktivní v sociálním a politickém životě jak Ukrajiny, tak země, ve které žiji, tedy České republiky.
