Darja Lukjanenko / Дар'я Лук'яненко se narodila v roce 1994 v Dnipropetrovsku ve východní části Ukrajiny (od roku 2016 v rámci dekomunizace a desovětizace Ukrajiny je oficiální název Dnipro). V éře Sovětského svazu byl Dnipropetrovsk uzavřené město, které patřilo k největším sovětským centrům zbrojního a kosmického průmyslu.
Darja Lukjanenko nejdříve studovala v Dnipru žurnalistiku; bakalářské studium absolvovala v roce 2016 (Faculty of Systems and Means of Mass Communication, Oles Honchar Dnipro National University, Dnipro, Ukraine). Poté odešla do České republiky, kde studovala v letech 2017–2023 na pražské UMPRUM (Academy of Arts, Architecture and Design in Prague) v Ateliéru fotografie vedeném Alexandrou Vajd a Martinem Kohoutem. Její diplomový projekt „How to Make Rockets Disappear“ byl nominován na cenu Czech Grand Design 2023 v kategorii Objev roku. Od roku 2023 studuje v doktorském programu na Fakultě umění a designu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem.
Darja Lukjanenko pracuje interdisciplinárně a intermediálně, propojuje fotografii, performanci s textem a zahradničením. Její tvorba je založena na zkoumání mezilidské empatie a forem společenských vztahů, které nejsou determinovány mocenskou dominancí. Od roku 2022 sleduje a kriticky reflektuje strategie a činy ruského imperialismu, jejichž cílem je ovládnutí Ukrajiny a likvidace ukrajinské identity. Darja Lukjanenko se zaměřuje na ukrajinskou kulturu, otázky kolektivní paměti a coby umělkyně s kompetencí žurnalistky se angažuje v otázce kulturní a politické dekolonizace Ukrajiny. Také zkoumá kolektivní paměť v Ukrajině po roce 2014. Její práce byly vystaveny v České republice, Ukrajině, USA, Švédsku, Řecku, Polsku a dalších zemích.
ROZHOVOR LADY HUBATOVÉ-VACKOVÉ
S DARJOU LUKJANENKO, KVĚTEN 2024
Lada Hubatová-Vacková: Narodila jste se v Dnipru, které je někdy uváděno ještě sovětským názvem Dněpropetrovsk. V jakých kontextech je to město důležité pro vaši současnou tvorbu?
Darja Lukjanenko: Dávám teď na to pozor a vždy píšu, že jsem z Dnipra. Chci tím respektovat proces dekolonizace. Začala jsem se taky zabývat příběhem města, protože jsem si uvědomila, že věci, které jsem se naučila na škole, byly spíš sovětskou verzí příběhu města. Dněpropetrovsk se začal používat v sovětské době, kdy byl Petrovskij důležitou ideologickou figurou (pozn. Grigorij Petrovskij / Григо́рій Іва́нович Петро́вський byl přední ukrajinský komunista, bolševik, jeden z vykonavatelů ukrajinské genocidy – holodomoru). Předešlý název Jekatěrinoslav byl taky spojený s ideologií. Ne sovětskou, ale s ruským impériem; je to název, který město dostalo od impéria, dominujícího státu. Těch transformací bylo tedy několik. Jedním ze starších názvů města byl Nový Kodak / Новий Кодак, ten ale už nikdo nepoužívá. Nejspíš ani nemá smysl se tam vracet. Takže respektuji tu nejnovější verzi Dnipro, který je stejný jako název řeky a který nemá tu ideologickou složku ve smyslu, že nebyl určen „shora“ impériem, ale konečně vybrán lidmi z města.
LHV: Ano, všimla jsem si ve vašem životopisu, že máte uvedeno, že jste se narodila v Dnipru, ale vaše univerzita je přitom situována do Dnipropetrovsku…
DL: Je docela náročné oficiálně dekomunizovat město, protože se musí změnit hodně dokumentů. Bylo dohodnuto, že název města se změní co nejdřív a název oblasti se změní později, protože je to finančně velmi náročné. Takže ten region ještě zůstává Dnipropetrovskem. A určitě teď – ve válečné situaci – není prioritou měnit dokumenty. Obě verze, ta z minulosti i ta současná, existují ve stejném čase, simultánně. Pro Dnipro, v němž jsou stále zřejmé stíny minulosti, je to velmi charakteristické.
LHV: Zmiňovala jste sovětskou výchovu, kterou jste prošla na základní škole. A to přesto, že jste se narodila v roce 1994, takže již ve svobodné, nezávislé Ukrajině. I když jste se narodila fakticky v postsovětské Ukrajině, dokážete zpětně dohledat a pojmenovat ve svém vzdělávacím procesu momenty, které jsou spojeny s imperiální a kolonizátorskou – sovětskou – minulostí?
DL: Edukační systém není snadné rychle změnit. Bylo to cítit i dvacet roků po stvrzení ukrajinské nezávislosti. Rozhodně celou dobu, co jsem studovala, zůstávalo silné echo sovětské doby, například v dějepisných narativech. Nebo když jsem studovala žurnalistiku, učili jsme se dějiny ruské, resp. sovětské žurnalistiky. Moc jsem se nad tím tehdy nezamýšlela. Vyrůstala jsem v takovém prostředí a přišlo mi to přirozené a normální. Otázky jsem si začala klást až před pár lety, když jsem od této situace získala odstup. Vyslechla jsem si jiné názory a taky jsem si přečetla postkoloniální příběhy jiných států a pochopila jsem, že tyhle narativy, které jsem se ve škole učila, jsou imperialistické a sovětské a přetrvávají ještě z minulého režimu a z minulého století.
LHV: Vy jste se ale už učila v ukrajinštině, předpokládám. Nebo jste měli i ruštinu jako povinnou?
DL: No, to je pro mě důležitá věc. Na základní škole jsem studovala v ruštině. Pak na vysoké škole jsme měli několik předmětů v ukrajinštině. Ale bylo to úplně normální pro ten region. Většina lidí v Dnipropetrovské oblasti a ve městě Dnipro mluví rusky. Vyrůstala jsem v ukrajinské ruskojazyčné rodině, chodila jsem do ruskojazyčné školy, taky jsem studovala ruskou literaturu. Nakonec jsem měla pocit, že vím o ruské kultuře víc, než o té ukrajinské… Ale pro mě je důležité, že jsem se nikdy necítila utlačovaná pro to, že mluvím rusky. Mohla jsem dostat plné vzdělání v ruštině. Takže ten mýtus, který vytvořilo Rusko, aby obhájilo invazi, že se snaží chránit zájmy lidí, kteří mluví rusky, je hloupost. Moje zájmy nikdo neutlačoval. Ostatně bylo jednodušší dostat se k nějaké informaci v Dnipru, pokud člověk mluvil rusky.
LHV: Takže doma jste mluvili rusky a mateřský jazyk je pro vás ruština.
DL: Ano, ale taky umím ukrajinsky. Ale v rodině mluvíme ukrajinsky jenom dva roky.
LHV: Rozhodli jste se bojkotovat ruštinu?
DL: Ano, rozhodli jsme se úplně. Například moje máma se narodila v Rusku v době Sovětského svazu, takže když chodila do školy v Ukrajině, ukrajinština pro ni byla nepovinná. Nikdy ji nestudovala. A teď mluví docela dobře, nastudovala si to sama, protože už nechce mluvit rusky. Myslím, že jsme si všichni uvědomili, že ten jazyk nebyl naší volbou a že je rezultátem politiky rusifikace. Minulý týden jsem slyšela zajímavý citát z interview s ukrajinskou spisovatelkou Oksanou Zabužko, v němž bylo řečeno, že pokud někdo z vaší rodiny mluví rusky, je to pravděpodobně spojené s nějakým hrozným příběhem, který se udál vašim předkům. Buď nemohli dostat práci, nebo přežili hladomor, nebo byli utlačovaní za ten jazyk. Přepnuli na ruštinu jen proto, aby uchránili svou rodinu, anebo aby rodině zabezpečili co nejlepší životní podmínky. Někteří moji kamarádi, kteří teď začínají mluvit ukrajinsky, říkají, že nezačínají mluvit ukrajinsky, ale že uskutečňují svého druhu „návrat“ do ukrajinštiny, takový transgenerační návrat k rodnému jazyku.
A příběh mojí rodiny potvrzuje, že to může být spojené s nějakým příběhem dědečka nebo babičky. Když jsem pracovala na jednom projektu a dělala rešerši, našla jsem dokumenty, ukazující, že moje praprababička byla násilně deportovaná z Ukrajiny do Ruska a trvalo to dvě generace, než se mohli vrátit zpátky na Ukrajinu.
LHV: Tak ona prapraprababička se narodila na Ukrajině?
DL: Ano, narodila se vedle Zaporižžja v kazackém regionu a byla deportovaná začátkem dvacátého století v jedné z deportačních vln. Bohužel nemáme žádné dokumenty, máme jenom jednu fotografii. Taky máme informaci, že byla na nějakou dobu uvězněna na za to, že měla ,,silnou víru“ a nechtěla se jí veřejně vzdát. Bylo to takové polooficiální uvěznění. Chtěli po ní, aby nahlas řekla, že nevěří v Boha, protože sovětský stát byl ateistický.
LHB: Takže to se událo za Sovětského svazu, to znamená ve dvacátých letech?
DL: Ano. Pak dokonce života žila v sovětském Rusku a v Rusku i zemřela. Až její vnučka se mohla vrátit. Kvůli tomu se moje máma narodila v Rusku a pak se s mojí babičkou přestěhovaly zpátky do Ukrajiny. Jenom o tom příběhu nikdo moc nemluvil. Moje babička vždy říkala, že je pyšná na to, že umí rusky, ona byla pyšná na tu ruskou kulturu. Změnila svoji identitu. Nikdy jsme ale nevěděli, proč mluví taky ukrajinsky a proč zpívá ukrajinské písně. Pochopila jsem to až před pár lety, když jsem dělala tu rešerši.
LHV: Babička, ani maminka o životě v Rusku nemluvily. Bylo to pro ně tabu?
DL: Ne, v rodině jsme o tom nemluvili.
LHV: Takže vaše maminka se ještě narodila v sovětském Rusku... A kde?
DL: Narodila se na Kubáňi v jihozápadním Rusku. Na Kubáňi v té době žilo mnoho Ukrajinců, kteří tam byli deportováni již dříve.
LHV: Nenávist proti ruskému imperialismu a dominanci je několika-generační? Hladomor, který bývá dnes považován za promyšlenou imperiální genocidu Ukrajinců a nucená kolektivizace, jsou dodnes součástí kolektivní paměti?
DL: Ne vždy šlo o to, že někdo byl proti sovětskému režimu. Velmi často byli lidé utlačováni jen proto, že byli Ukrajinci. Sovětský svaz se snažil vymazat z naší země ukrajinskou identitu. A udělali to tak, že se tam přestěhovali Rusové a Ukrajinci byli rozptýlení; někoho, kdo nesouhlasil, odvlekli na Sibiř, někoho do Kazachstánu.
LHV: Rusové chtěli ale expandovat a posílit svůj vliv mj. skrze obyvatelstvo, které tam bylo dosazené?
DL: Ano.
LHV: Dnipro bylo historicky a ještě v nedávné době známé výrobou raketových hlavic, zbrojním průmyslem a oblastí kosmického výzkumu. Je zbrojní průmysl neoddělitelnou součástí identity města, a pokud ano, jak jak se to projevuje?
DL: Tímto se zrovna zabývám ve vlastní tvorbě. Když jsem začala studovat na UMPRUM, moji kamarádi a kolegové se mě ptali, co je v Dnipru k vidění, nebo zdali doporučuji návštěvu toho místa, a já jsem jim říkala, že je to nejnudnější město, není tam co vidět a nemám o tom co říct… Bylo to spojené s tím, že jsem neměla jinou zkušenost a vyrůstala v kultuře „méněcennosti“, což je termín označující pocit méněcennosti, nehodnotnosti, nedůležitosti, kterou Ukrajincům vnutilo ruské impérium. Nepoznala jsem jiné státy, jiný život. Předtím, než jsem nastoupila na UMPRUM, jsem nebyla nikdy v zahraničí. Neměla jsem srovnání, pro mě Dnipro představovalo normální podmínky pro život, a když chodíte každý den mezi raketami, nevšímáte si, že to jsou rakety a že to je něco divného. Je to součást rutinního okolí. Všimla jsem si toho až zpětně, z dostupu, když jsem se na to mohla podívat jinýma očima z venku, a ne zevnitř. Z toho vznikl můj umělecký projekt nazvaný „Jak se zbavit raket“ a první otázka, kterou jsem si položila, byla: „Jak se mohlo stát, že jsem neviděla ty rakety…, vždyť jsou tak obrovské!“ Po Majdanu v 2014 se Dnipro také zapojilo do procesu dekomunizace, zbavili jsme se pomníku Lenina a jiných sovětských ideologických figur, které byly zodpovědné za hladomor nebo jiné represe, ale normálně měli ve městě své monumenty. Takže ten prostor se trochu vyčistil od sovětské ideologie. (Pozn. Majdan, nebo Euromajdan, ukrajinsky Євромайдан byla série masových demonstrací na Ukrajině trvajících od listopadu 2013 do února 2014, které vedly k tzv. revoluci důstojnosti, svržení proruského prezidenta Viktora Janukovyče a vzniku prozatímní vlády, která získala důvěru Evropské unie. Rusko však považovalo tuto vládu za nelegitimní.)
LHV: To muselo Rusy dráždit, že jste odstraňovali zmiňované sochy. Tedy ideologické relikty jejich vládnutí. Museli cítit, že se odstraňuje znak jejich dominance. Jak probíhala v Dnipru tato dekomunizace?
DL: Starší generace to cítila osobně. Můžu si představit, že ani mojí babičce by se to nelíbilo. Byla tolik pyšná na to, že je sovětským člověkem. Zemřela, protože v sovětské továrně, kde pracovala, neměli normální pracovní podmínky. Dnipropetrovský region je hodně industriální a je tam znečistěný vzduch…
LHV: Ale vaši rodiče už byli naklonění dekomunizaci?
DL: V roce 2014 bylo cítit, že většina je pro. Moji rodiče byli pro. Tyhle dekomunizační aktivity nebyly výsledkem státních rozhodnutí. Tisíce lidí se sebraly na náměstí a konaly. Systém na to musel naskočit, ale reagoval jenom na to, co se událo přirozeně.
LHV: V 2018 jsem byla na někdejší Podkarpatské Rusi, která byla od roku 1919 do roku 1939 součástí Československa a po druhé světové válce se stala součástí Sovětského svazu, resp. sovětské Ukrajiny. Když jsem v Užhorodu a Mukačevu chodila po muzeích, všimla jsem si, že tam proces dekomunizace – v oněch muzejních historických narativech – vůbec neproběhl. Stále tam v expozicích pokračoval nerevidovaný sovětský příběh – například v Mukačevu na hradě byla nezměněná glorifikující expozice s Brežněvem… U nás k těm revizím docházelo poměrně rychle, postkomunistický, postsovětský narativ po roce 1989 byl jiný. Z toho, co jsem viděla ve zmiňované mukačevské expozici, jsem byla v šoku. V Ukrajině tu společenskou potřebu historické reinterpretace zřejmě podcenili. Byla podle vás chyba, že se na tom převyprávění historie systémově nepracovalo?
DL: Ještě v roce 2013 byl nejvyšší vrchol systémové loajálnosti k sovětským a ruským narativům. Měli jsme prezidenta Janukovyče, který dělal, co mohl, abychom byli zpátky kolonií Ruska. Kvůli tomu se udála revoluce a začaly se dít tyhle horizontální procesy, o kterých jsem mluvila. Systém na tom nepracoval, protože v ten moment byl složen z lidí maximálně loajálních vůči ruskému státu.
LHV: Cítila jste před rokem 2014 ve svém rodném městě napětí mezi Rusy a Ukrajinci?
DL: Vůbec ne. Nedávno jsem byla doma a mohu říci, že mnoho Ukrajinců dodnes mluví rusky. Ale není to žádný problém, nikdo na to nereaguje agresivně. Všichni si uvědomují, že jsme teď natolik traumatizovaní, že k sobě musíme být hlavně hodní.
Žádné napětí mezi Ukrajinci a Rusy nebylo, sama jsem až do roku 2022 mluvila rusky a byla jsem v klidu. Raději bych si nepamatovala, ale dodnes si pamatuji nějakou ruskou poezii, zatímco si nevybavuji žádné ukrajinské básně. To prostředí bylo nastaveno spíš pro rusky mluvící.
LHV: V první třídě na základní škole v Dnipru jste psala azbukou, nebo abetkou? (Pozn. azbuka a abetka jsou cyrilice.)
DL: Studovali jsme paralelně dva jazyky už od první třídy. Nebylo tedy pro nás problém přejít do druhého jazyka. Jenom na začátku jsem se cítila divně mluvit ukrajinsky s někým, s kým jsem byla zvyklá mluvit rusky. Snazší je pro mě mluvit ukrajinsky s někým, koho jsem poznala až teď. Momentálně se snažím mluvit ukrajinsky i s babičkou a dědečkem, kteří sedmdesát let mluvili rusky. Ale chtějí používat ukrajinštinu a pomalu to zkoušejí.
LHV: Jste jediná, kdo se z vaší rodiny přesunul sem, ostatní zůstali v Dnipru. Chtějí tam zůstat i nadále?
DL: Když začala plná invaze, byla jsem na ně zlá, nedokázala jsem pochopit, proč se nechtějí odstěhovat a být v bezpečí. Až pak jsme si uvědomila, že být cizincem může být pro některé lidi stejně traumatizující, jako zůstat a zažívat válku.
Pořád sázejí stromy a pěstují něco na zahrádce, těší se na kytky, na jablka. Domov jim je velkou oporou. Pro jejich mentální zdraví je to lepší volba. I když je jejich život v ohrožení, snažím se to respektovat.
LHV: Zasáhla nějak havárie v Černobylu v roce 1986 také Dnipro?
DL: To zasáhlo celou Ukrajinu. Taky hodně lidí z Dnipru bylo součástí evakuace. Někteří členové vzdálenější rodiny kvůli tomu zemřeli. Pak mám kamarády, kteří přišli o jednoho, nebo oba rodiče. Moje generace má často problémy se štítnou žlázou, což je další následek.
LHV: Ve vztahu k současné válce a ruské invazi, která probíhá od anexe Krymu v roce 2014, resp. od února 2022… můžu se zeptat, musel váš tatínek narukovat?
DL: Zatím ne, můj tatínek je dobrovolník. Ale bojím se a vím, že velmi brzy budou muset do armády i dobrovolníci, jako otec.
LHV: Jaká je aktuálně situace v Dnipru v době, kdy spolu vedeme rozhovor, tj. v květnu 2024? Je tam – alespoň relativní – klid?
DL: Bohužel ne. Na začátku roku byl i náš byt zasažen výbuchovou vlnou. Rusové bombardovali porodnici, vedle které jsme bydleli, a přišli jsme o všechna okna i s rámy. Poprvé jsme se tehdy dozvěděla, že není možné montovat okna při mínusových teplotách, protože by se nespojila se stěnou. Čekali jsme a těšili jsme se na teplé počasí, abychom mohli okna vrátit do stěn.
LHV: A kde byli mezitím rodiče?
DL: Bydleli jinde…
LHV: Zmínila jste, že být cizincem je traumatizující. Snášíte vykořenění z domova v Praze těžko?
DL: Nemám se tak špatně. Vím však, že mnoho lidí to snáší hůř. Já jsem typ, který si vystačí sám se sebou. Můžu si číst, nemám problém jít sama do kina. Jenom se mi teďka stýská po rodině, kterou nemůžu navštěvovat tolik, jako předtím. Domů jsem jezdila každé tři týdny, i když cesta trvá 36 hodin.
Trauma cizince nemám. Když jsem se sem přestěhovala, chtěla jsem začít od nuly, změnit svůj život. Předtím jsem studovala žurnalistiku, pracovala jsem v oboru. Chtěla jsem vyzkoušet něco nového, byla to pro mě ideální změna. Starší lidé, kteří si už nějak vybudovali život, ale traumatizováni z vykořenění být mohou.
LHV: Proč jste se rozhodla ještě v Dnipru studovat žurnalistiku? Chtěla jste se politicky angažovat, měla jste vnitřní potřebu aktivismu?
DL: Chtěla jsem studovat kreativní obor a vybrala jsem si to, co na mě jako kreativní obor působilo. A taky v tom sehrála roli zkušenost kdysi uzavřeného města bez rozvinutého kulturního provozu.
LHV: Proč říkáte „uzavřené město“?
DL: V sovětské době to bylo uzavřené město kvůli továrně na jaderné rakety. Cizinci se nemohli dostat do Dnipra vůbec a lidem, kteří pracovali v továrně, zase nebylo dovoleno cestovat.
LHV: Ale v době vašeho života už Dnipro uzavřeným městem nebylo, ne?
DL: Za svobodné Ukrajiny to již nebylo. Roku 1994, tedy ve stejném roce, kdy jsem se narodila, Ukrajina podepsala demilitarizační akt a byla jedinou zemí ve světě, která odmítla jaderné zbraně. V určitém okamžiku měla Ukrajina třetí největší zásobu jaderných zbraní na světě, ale podepsáním dohody o demilitarizaci je vyměnila za územní garanci od Ruska, Velké Británie a USA.
LHV: Ale to už teď, zdá se, neplatí…
DL: Bylo to utopické mírové gesto. Rakety pak odvezli do Ruska, to bylo součástí dohody. Dnes oni vlastní rakety z dniperské továrny. Ta továrna už dávno nedělá jaderné zbraně, specializuje se na komponenty pro vesmírný výzkum.
LHV: Továrny se přeorientovaly na vesmírný výzkum, nebo se dělalo obojí – společně se zbraňovými systémy už za minulého režimu?
DL: Dělalo se obojí. Je to sice jenom můj osobní názor, ale teď, když pracuji ve svých projektech s tématem raket, mám pocit, že ten diskurs o dobytí vesmíru byl jen záminkou pro zbrojení.
LHV: Uplatňujete žurnalistickou kompetenci nadále? Jste ve spojení se žurnalisty na Ukrajině?
DL: Krátce to dovysvětlím. Pocházím z někdejšího „uzavřeného města“ Dnipra, které již dlouho nerozvíjelo kulturní sféru. Sice město bylo otevřené od roku 1988, o to více po 1994 v nezávislé Ukrajině, ale nebylo dost času na to, aby se ta kultura stihla rozvinout.
Moje volba studia žurnalistiky byla podmíněna tím, že to byl rozvinutější obor. Hodně kreativních lidí z Dnipra, kteří nechtěli, nebo z různých důvodů nemohli jít studovat do jiného města, šli na žurnalistiku. Momentálně také pracuji se slovem ve vlastní tvorbě, tedy nelituji, že jsem studovala novinařinu, bylo to pro mě moc užitečné. Dodnes ji považuji za tvůrčí obor, protože práce se slovem je svým způsobem umělecká, tvořivá práce.
LHV: Mohla byste vysvětlit za jakých okolností a proč jste se přesunula do České republiky a konkrétně na UMPRUM do Prahy?
DL: Stalo se to v nejlepší moment. Pro takové rozhodnutí jsem potřebovala odvahu, naivitu a taky trochu blbosti. O UMPRUM jsem se dozvěděla od kamarádky, která o ní slyšela ještě od někoho jiného. Našla jsem to na internetu a zaujalo mě to natolik, že jsem si řekla, že jdu do toho. Nebylo to ale tak snadné, Ukrajina ještě neměla bezvízový režim a moji rodiče v tu chvíli neměli finanční prostředky na to, aby mě v tom mohli podpořit. Musela jsem jít na jeden rok pracovat do korporátu. Dostala jsem se na skvělou pozici „vedoucího specialisty projektu interního PR“ a bylo to orientované na zajištění zdravého pracovního prostředí pro zaměstnance firmy. Ale pro mě to byl jenom způsob jak se dostat do Prahy. Vzala jsem peníze, koupila si počítač, a jela jsem na přijímací zkoušky.
LHV: Ve kterém roce jste přišla do Prahy?
DL: 2016.
LHV: Měla jste tady nějaké příbuzné, nebo přátele, na které byste se mohla obrátit?
DL: Věděla jsem, že tady žije Masha Kovtun, která taky studuje na UMPRUM. Jenom v tu dobu bydlela v Plzni. Když jsem si předem počítala svůj budget, zapomněla jsem na náklady na ubytování. Když jsem přijela, neměla jsem kde bydlet. Prosila jsem Mashu, aby mě seznámila s nějakými lidmi v Praze, kteří by mě nechali bydlet u nich doma. 56 dnů jsem přespávala v různých bytech, spala jsem na podlaze u lidí, které jsem neznala. Díky tomu, že jsem byla nucena komunikovat s mnoha lidmi, jsem mohla jít brzy na přijímací zkoušky a udělat taky zkoušku z češtiny, protože jsem potřebovala certifikát.
LHV: A vy jste se před příchodem do Prahy učila češtinu?
DL: Jenom trochu doma. Naučila jsem se ji hlavně až na místě. Ta stresová situace byla motivující. K přijímačkám jsem potřebovala dosáhnout úroveň A2.
LHV: Měla jste na začátku studia nějakou finanční podporu, nebo stipendium?
DL: Ne, to jsem neměla. Musela jsem si hned najít práci.
LHV: Můžu se zeptat, co jste dělala?
DL: Měla jsem několik prací. Dělala jsem například rozvoz květin. Po víkendech jsem taky dělala kustodku a kompars. Tehdy jsem měla krátké vlasy a v Praze se natáčelo hodně filmů situovaných do čtyřicátých a padesátých let, tak jsem nebyla nikdy odmítnutá. Ve druhém semestru jsem si našla trochu stabilnější práci jako lektorka kreslení pro dospělé. Přijali mě na základě mého teenagerského portfolia hyperrealistických akvarelů. Asi ve druhém ročníku jsem začala pracovat ve Studiu Alta, kde jsem dodnes. Je to kulturní centrum se zaměřením na tanec, performanci a živé umění. Dělám pro ně vizuální stránku propagace, například návrh vizuálu sezony, nebo vizuály akcí, které produkujeme.
LHV: Proč jste si vybrala pro studium právě ateliér fotografie?
DL: V Dnipru jsem hodně fotila. Když jsem se chtěla s někým seznámit, nebo pobavit, pozvala jsem ho, že mu udělám portrét. Měla jsem portfolio a nějaké kreativnější projekty, které jsem dělala speciálně pro přijímačky. Když jsem ale začala studovat na UMPRUM, zjistila jsem, že svět současného umění je širší, fluidnější a živější, než jsem si představovala. Od prvního semestru nedělám čistou fotografii, ale multimédia. Až na UMPRUM jsem objevila, že něco takového je vůbec možné.
LHV: Byla jste během studia někde na stáži?
DL: Byla jsem dva semestry na AVU v ateliéru hostujícího umělce Antona Vidokleho. Jako hlavnímu popularizátorovi kosmismu (pozn. kosmismus podle klasické teorie Konstantina E. Ciolkovského a „otce zakladatele kosmismu” Nikolaje Fedorova je filozofický směr, který považuje kolonizaci vesmíru a dosažení nesmrtelnosti za největší cíl lidstva), jsem mu řekla, že jsem proti tomu a že s ním o tom chci diskutovat, a on mě přijal. Pak jsem byla v ateliéru Planeta B, což byl můj nejintenzívnější semestr a bylo to úžasné. Jsem moc vděčná za takovou zkušenost na konci mého studia. Pak jsem měla ještě jeden semestr v Řecku. Byl to hodně nestandardní ateliér (Lab 13), který vedl jenom druhý rok nový profesor Poka-Yio, známý též jako organizátor Athénského bienále. Jinak to byla tradiční škola, která fungovala dost podobně jako třeba akademie v Ukrajině. Ten klasický systém, v němž několik let studujete jenom jak nakreslit figuru a až pak je vám povolen experiment. Ale Poka-Yio byl revoluční, u něho jsme dělali absolutně nové věci od kolektivní meditace po performativní improvizace až po tvoření larp her. Nemohla bych definovat médium, ale byl to takový interdisciplinární přístup.
LHV: Vím, že se angažujte a že jste měla i řadu přednášek poté, co začala plná invaze. Jste nějak ve spojení s dalšími aktivisty tady, nebo případně i v napojení na Ukrajinu?
DL: Spíš jsem v kontaktu s ukrajinskými kulturními pracovníky. Snažím se jim naslouchat, jak oni vnímají situaci uvnitř Ukrajiny. Nacházím se teď v docela v privilegované pozici, nelétají nade mnou rakety a můj život není v ohrožení. Když vyjádřím nějakou myšlenku, chci, aby byla empatická a byla v souladu s tím, jak to vidí lidé z Ukrajiny. Jenom tak jim můžu vyjádřit opravdovou podporu. A taky jim propůjčit hlas. Tedy zůstávám v úzkém propojení s umělci a básníky z Ukrajiny.
Když dělám přednášky nebo arttalky, tak to dělám z pozice uměleckého aktivismu, který prochází procesem vlastní dekolonizace. Sděluji věci, které jsem se dozvěděla v průběhu vlastního (soukromého) výzkumu, v kterém se snažím pochopit, jak se stalo, že jako Ukrajinka jsem byla v dětství natolik integrovaná do ruského informačního a kulturního kontextu; jak to, že jsem se až do teď neptala, proč tomu tak bylo, a jak se stalo, že v rodině nemáme žádné materiální artefakty z minulých generací.
LHV: Zpřetrhaná historie rodiny je následkem ukrajinského hladomoru a častého stěhování?
DL: Je to normální pro většinu Ukrajinců. Jenom malá část zdědila vyšité košile nebo korále, které jsou součástí tradičního oděvu. Nezůstaly jim kvůli tomu, že je během hladomoru lidé museli vyměnit za jídlo, ale i kvůli jiným represím. Ale zůstaly příběhy, které dokazují, že snaha o zničení kultury a spojení s minulými generacemi, nebyla natolik silná, aby zmizelo všechno a rodinná paměť se vymazala.
LHV: V jednom ze svých projektů zmiňujete pečení chleba babičkou.
DL: To je ta babička, která byla deportovaná. Měla stejné jméno jako já, Darja.
Když jsem začala ten projekt, chtěla jsem pochopit, co je „paljanycja“ (pozn. ukrajinsky паляниця), protože ten pojem se objevil v informačním poli po začátku plné invaze. To slovo bylo v minulosti využíváno Ukrajinci jako šibolet – tedy jako komunikační prostředek, kterým lze rozlišit našince od cizince.
LHV: Jak, je to rozdíl v přízvuku?
DL: Je to napůl mýtus a napůl pravda. Pravda je v tom, že v ruštině neexistuje měkké „c“, oni mají jenom tvrdé. Takže pro Ukrajince je přirozeně snazší vyslovit „paljanycja“. Ale není to žádná magie, každý se dokáže naučit správnou výslovnost. Vznikl z toho ale mýtus, že Rus nedokáže říct „paljanycja“.
„Paljanycja“ začala cirkulovat jako ochranné slovo pro Ukrajince a nakonec i zahraniční deníky o něm psaly jako o zajímavém kulturním fenoménu. Já jsem se ale chtěla dozvědět, co to přesně je a jak se dá ten chleba upéct. Rešerše jsem začala dělat z několika stran. Kontaktovala jsem lidi, kteří se zabývají kulturou jídla v historickém kontextu. A pak jsem oslovila známé a kamarády, aby se pro mě zeptali babiček, jak se dělá „paljanycja“. Někteří se ozvali s nějakými recepty, někteří ne. Pak si ale moje máma zavolala se sestrou mojí babičky. Ta jí kromě fragmentu receptu vyprávěla příběh praprababičky Darji, která byla deportovaná do Ruska ze Záporižží. Nemůžu říct, že jsem o tom nikdy předtím neslyšela, ale nikdy jsme se tím nezabývali. Když jsem se ocitla v kontextu plné invaze, ten příběh na mě působil hned jinak. Poprosila jsem mámu, ať zavolá ještě jednou a dozví se co nejvíce detailů. Udělala jsem z toho malou knížku pro „paljanycju“ jako pro chleba, a taky jako klíč k dekolonizaci rodinné historie.
LHV: Jaké další souvislosti se k tradičnímu ukrajinskému chlebu vážou?
DL: Dozvěděla jsem se, že „paljanycja“ je starý ukrajinský název pro pečený chleba. Když totiž lidé v minulosti u nás mluvili o „chlebu“, měli tím na mysli obecně „jídlo“. Fráze „mít chleba na stole“ znamená dostatek jídla. „Paljanycja“ ale vždy označovala pečený chléb, někdy konkrétně chléb s řezem ve tvaru půlměsíce. Neexistuje jenom jeden recept na chleba, každá rodina měla recept na vlastní „paljanycju“.
LHV: Viděla jsem někde fotografie instalace, kde jste měla ten chleba smíchaný se zemí.
DL: Byla to půda, která byla sebraná v první den plné invaze mimo jiné v Kyjivě. Potkala jsem tady na rezidenci jednu umělkyni (Bohdanu Zaiats), která mi řekla, že má tu půdu a že ještě neví, co s ní. Zeptala jsem se jí, jestli se s ní nechce podělit pro můj projekt. A tak jsem upekla takzvaný „Chleba konce světa“, do nějž jsem zamíchala i tu kyjivskou půdu. Byla jsem překvapená, že se ho lidi nebáli jíst. Myslela jsem, že jíst něco z válečné zóny bude možná odpudivé. Ale v průběhu projektu jsem si uvědomila, že to může působit naopak příjemně. Když sníš půdu, bude v tobě, nikdo jí nebude moci okupovat.
LHV: K uvedenému projektu jste vyrobila v knihařské dílně limitovanou knižní edici, z níž je zřejmé, že jste proces dohledávání receptu a pečení tradičního ukrajinského chleba pojala velmi symbolicky jako „antikoloniální a antiimperialistický akt“, a také jako výzvu ke zkoumání vlastní rodinné historie…
DL: Ano. V průběhu rešerše jsem si všimla, že příjmení mojí babičky, prababičky a praprababičky bylo několikrát rusifikované, což byl jeden z dalších způsobů kolonizace Sovětským svazem. Její původní příjmení bylo „Diachenko“. Po deportaci se vdala za muže, který tam byl ještě z vlny deportace z dob Ruského impéria. Hodně deportovali kozácké regiony.
LHV: Takže i vy máte kozácké geny?
DL: Z obou stran. Myslím, že moje rodina žila po mnoho generací v oblasti východní části Ukrajiny, moc se nehýbali. Nikdo nešel tak daleko jak já. (smích)
Babička tedy dostala příjmení „Dudko“. První vlna rusifikace jí ho změnila na víc ruské „Dudka“. A druhá vlna ji zase přejmenovala na „Dudkina“. Kvůli tomu, že těch vln bylo několik, i v jedné rodině měly ženy několik variant příjmení. Prababička měla jméno z první vlny rusifikace, její dcera z druhé a podobně. Což taky komplikuje rekonstrukci rodinných příběhů.
LHV: Vaše jméno se taky píše různě. Někdy je to Daria, jindy Darja…
DL: Daria je moje formální jméno, které jsem dostala spolu s cestovním pasem. Vybavovala jsem si ho ale dost pozdě, až před studiem na UMPRUM, když mi bylo dvacet, nebo dvacet jedna. Jde o oficiální latinskou transliteraci. Předtím jsem si dělala transliteraci sama a udělala si k té verzi vztah. Jméno Darja tedy využívám pro své umělecké projekty a Daria jenom úředně. Ale dělá to problémy, je to jako bych měla dvě jména. Vím, že hodně umělců, kteří pochází ze zemí, kde se používá cyrilice, mají taky několik variant transliterací svého jména. Žádala jsem o změnu na úřadě, ale zamítli mi to.
LHV: Mohla byste zmínit, na čem aktuálně ve své volné tvorbě pracujete?
DL: Momentálně pracuji na své disertační práci na téma Post-postkoloniální identita a rekonstrukce kolektivní paměti v Ukrajině po roce 2014. Pro hodně lidí ten proces vlastní dekolonizace začal ještě v roce 2014, ale pro mě v roce 2022 se začátkem plné invaze. A to i navzdory tomu, že jsem se předtím považovala za Ukrajinku a cítila jsem, že začala válka. S kamarády jsme tehdy pracovali jako dobrovolníci v centru pomoci lidem z východních regionů, kteří ztratili domov. První velké město, kam uprchlíci z Doněcka jeli, bylo Dnipro. Dnipro bylo taky důležité centrum pro lékařskou péči o zraněné vojáky.
Válku jsem tedy vnímala, ale to rusifikované prostředí, ve kterém jsem vyrůstala, mi znemožňovalo chápat to dřív. Můj současný pohled se formoval až poté, co začala plná invaze. Dnes jsem z toho v šoku, že jsem si toho nevšímala. Je to stejné, jako s těmi raketami, chodila jsem kolem nich každý den a nezajímala jsme se o to, jaký typ raket to je, proč jsou tady, nebo kam směřují. Ignorovala jsem, že ty fabriky na rakety byly v Dnipru vybudované, aby vyvolávaly strach v západním světě, nevěděla jsem, jestli se té zbrojní produkce bát, nebo naopak být na ni pyšný.
LHV: Jak sama uvádíte, pocházíte z rusifikované rodiny. Doma jste o tom tedy moc nemluvili, nebo ano?
DL: Mí prarodiče byli moc pyšní na to, že dělali rakety a pracovali v těch fabrikách. Bylo to respektované povolání. Bohužel mi dodnes nedokážou říct žádné tajemství. I když nemají žádný závazek a Sovětský svaz dávno zanikl, když se jich na to ptám, tak mluví o událostech ze soukromého života, o výletech nebo oslavách… V dětství mi říkali, že jsem chytrá a že se stanu inženýrem a budu dělat rakety.
LHV: Jak dlouho jste se s tou představou identifikovala?
DL: Chodila jsem do matematické třídy a byl jsem v tom dobrá. V posledních ročnících jsme měli asi 4 hodiny matematiky denně. Státní zkoušku z matematiky jsem udělala bez chyby, mohla jsem se tudíž hlásit na kteroukoliv školu. V tom prostředí to bylo natolik normální, že jsem si nikdy nekladla žádné otázky.
LHV: V provozech, kde se dělaly rakety, se teď vyrábí součástky pro přístroje související s explorací kosmu?
DL: Jaderné rakety se tam teď už určitě nedělají. Dělají součástky pro kosmické aparáty, družice.
LHV: Prodávalo se to do Ruska?
DL: Nejenom. Prodávalo se to mezinárodně. I Elon Musk chtěl s nimi uzavřít kontrakt, pak z toho sešlo. Dělají ale pořád věci pro kosmické objekty. Jeden z velkých projektů už po demilitarizaci byl spojen s výrobou raket pro odpalování z moře pro projekt s názvem „Námořní start“.
Kvůli dlouhodobému tržnímu napojení na Rusko Rusové dodnes znají půdorysný rozvrh továrny. První dny plné invaze se při ostřelování města snažili zasáhnout prostor, kde byl uložen toxický odpad, aby vyvolali ekologickou katastrofu v Dnipru. Vědí toho hodně, a snaží se to využít ve svůj prospěch.
Když jsem dělala výzkum věnovaný kosmismu, mluvila jsem s jednou holkou, jejíž rodina pracovala v továrně. Svěřila se mi, že se doma za sovětské okupace povídalo, že jestli začne jaderná válka, tak Dnipro jako výrobna zbraní bude první místo, kam padne raketa. Všichni, kdo pracovali v továrně, žili s pocitem ohrožení.
LHV: Svou vlastní a rodinnou minulost revidujete, znovu promýšlíte, jak jste žila, jak jste mohla žít… Jak to prostředí rámovat myšlenkově, jaká slova volit…
DL: Cítím se dobře s tím, co dělám. Nemůžu fyzicky zachránit ani sebe, ani vlastní rodinu. Fyzicky nemůžu zastavit ani invazi, můžu jen dělat sbírku pro armádu. Ale můžu postupně dělat vlastní osvobození, a to tím, že začnu mluvit ukrajinsky, že se začnu zabývat příběhem vlastní rodiny a ukrajinskou kulturou. A v tomhle ohledu se cítím volnější než kdykoliv předtím.
LHV: Je vaše snaha přezkoumávat nedávnou minulost sdílená s vaší rodinou a obecně s lidmi na Ukrajině?
DL: Většina to cítí stejně. Kdyby to pociťovali různě, nebyli bychom schopni tak dlouho vzdorovat ruské invazi. Odhodlání je největší od roku 2014.
Vím, že tyhle věci nestačí jenom revidovat, je třeba je analyzovat a sdělovat. Jestli je nebudeme komunikovat, nedosáhneme žádných výsledků a celé se to může stát ještě jednou. Některé věci mohou zůstat, jenom musíme probrat, jak k tomu došlo, a jaký to má na nás vliv. Týká se to těch nejprostších věcí, jako například, jak trávíme Nový rok. I události, které máme spojené se svátky a šťastnými momenty, mají ideologický podtext. Nový rok se pojí se sovětským povinným ateismem.
V rodině se snažíme rekonstruovat nějaké tradice, které by byly pro nás autentické. Ale je to těžké, protože hodně věcí, které byly implantované Sovětským svazem, se nám již váže s pěknými vzpomínkami. Což je to o to nepříjemnější, že si již uvědomujeme, že je to součástí kolonizačního procesu. Je pak zajímavé sledovat, jak to řešíme na svátečních stolech, jaké jídlo připravujeme. Chceme objevovat a znovu se vracet k ukrajinské tradici.
LHV: Myslíte si, že dnešní učitelé se v ukrajinských školách snaží revidovat optiku Sovětského svazu? Daří se to?
DL: Pro mě ten proces nezačal dřív než před třemi roky, takže mám s ostatními trpělivost. Ale ta změna se rozhodně za poslední tři roky akcelerovala.
LHV (19.05.2024 17:51, po týdnu od osobního rozhovoru písemně): Darjo, právě jste se vrátila z Dnipra, kde jste navštívila rodinu. Není-li vám to nepříjemné, můžete krátce napsat, jak se tam rodině a lidem vede?
DL: Lado, děkuji za vaši otázku! V Dnipru mám stále svůj pokoj, který jsem sdílela se sestrou. Chtěla bych říct, že to je taková moje časová „kapsle“ a nic se tam nezměnilo, ale ruská válka se dostala i tam; nábytek i podlaha v pokoji jsou pořezané skelnými střepy. (Na konci roku 2023 se okna v našem bytě rozletěla následkem nedalekého výbuchu, při němž Rusové zasáhli porodnici raketou. Když jsme s rodiči řešili, co s rozbitým nábytkem udělat, poprosila jsem je, aby si ho dočasně nechali jako připomínku toho, jaké jsme měli štěstí, že jsme během toho útoku nebyli v bytě. Připomínku toho, že jsme živí). Mám pocit, že se Rusko do mého života hodně dostalo. K mému pokoji, k mému městu, k mým přátelům, kteří byli nuceni opustit svou uměleckou kariéru (a někdy i život), aby bránili naši zemi. Začíná to být absurdní, Rusko se dostalo i k mé babičce, která byla hrdá na své znalosti ruštiny a která je už deset let mrtvá. Když jsem ji navštívila na hřbitově, 20 metrů od jejího hrobu jsem viděla velký kráter po ruské raketě.
A zároveň bych chtěla říct, že od doby, kdy jsem odjela studovat do České republiky, se řada věcí v Dnipru aktivně mění, je zde více galerií, kulturních organizací a velké kulturní centrum. Dnipro se tak snaží žít, a to navzdory neustálému ohrožení. Lidé v Dnipru jsou moji hrdinové. A všechno dělají tak, jako by to všechno nemohl ve zlomku vteřiny zničit úder ruské rakety. Myslím, že je to úžasný protest proti ruskému kolonialismu.
