Ve svém nedávném eseji Z popela impérií aneb Nová tragédie Střední Evropy (2024), který vznikl u příležitosti čtyřicátého výročí vzniku textu Milana Kundery Únos Západu aneb tragédie Střední Evropy (1983), se významná ukrajinská spisovatelka a intelektuálka Oksana Zabužko zabývá privilegiemi, která přináší popularizace určité kultury.[1] Uvádí, že „ti, jejichž kultura je známá, jsou cennější“, čímž naznačuje, že komunity patřící ke známým kulturám mají větší šanci získat empatii, podporu, důvěru a ochranu ze strany mezinárodního společenství.[2] Průkazný fakt pro toto tvrzení vidí Zabužko v probíhající ruské válce proti Ukrajině, zejména v tom, že Ukrajině je stále zakázáno používat zbraně proti cílům na ruském území, i když Rusko ničí ukrajinská města, nemocnice, dětská hřiště i humanitární centra a zůstává za to nepotrestáno. Na první pohled se hypotéza Oksany Zabužko může zdát diskutabilní, je však pravdou, že svět do roku 2022 věděl o ukrajinské kultuře, a dokonce i o Ukrajině samotné jen velmi málo.
Je třeba poznamenat, že rok 2022 rozhodně nebyl začátkem „ukrajinské renesance“ nebo zrychleného kariérního růstu ukrajinských umělců, jak by se mohlo zdát při pozorování ukrajinské kultury zvenčí. Tento rok však znamenal začátek katastrofálního útoku na ukrajinskou kulturu, který se vyznačoval jejím systematickým ničením všemožnými politickými nástroji ruského impéria. Tato devastace zahrnovala bombardování muzeí, největší krádeže kulturních artefaktů od druhé světové války, vraždy ukrajinských umělců a aktivistů a likvidaci celých měst taktikou „spálené země“.[3]
To je realita, která otřásá ukrajinskou kulturou od první ruské invaze v roce 2014, a bohužel ne poprvé. Za posledních tři sta let byla Ukrajina, stejně jako ostatní společnosti pod nadvládou imperiálního Ruska, podrobena strategii „manipulace, invaze a vyhlazování“.[4] Kulturní dědictví, které tyto útoky přežilo, si Rusko často přivlastňovalo a propagovalo je jako součást ruské kultury. Dějiny Ukrajiny byly po staletí psány jejím utlačovatelem a v této pozměněné podobě šířeny do zahraničí. Po desetiletí byla ukrajinistika v akademickém prostředí zastíněna rusistikou.[5] Svět sice některé ukrajinské umělce znal již před plnou ruskou invazí v roce 2022, ale často je nevnímal jako Ukrajince, nýbrž jako součást identity, kterou jim přisoudilo sovětské a ruské impérium.[6]
Současnou ukrajinskou kulturu však v poslední době poznamenaly nejen nenapravitelné ztráty a debaty o obnově identity umělců. Ústřední roli v ní hrají iniciativy solidarity, integrace a spolupráce, které ovlivňují vnitřní i vnější dynamiku. V důsledku plnohodnotné ruské invaze vznikla řada rezidenčních programů, speciálních stipendií, grantů a studijních programů pro ukrajinské umělce a odborníky. Mnoho ukrajinských kulturních pracovníků a studentů tak uprchlo do různých zemí, včetně České republiky, kde konečně mohli sdílet ukrajinský pohled na kulturu a probíhající válku.
UMPRUM byla jednou z prvních vysokých škol v České republice, která přijala ukrajinské studenty do speciálního výměnného programu. Na začátku roku 2022 bylo na UMPRUM zapsáno pouze osm ukrajinských studentů, ale v polovině letního semestru, po zahájení programu, jich bylo již čtyřicet. Díky kurzu češtiny, který byl pro nové studenty zajištěn, byli mnozí z nich v roce 2023 úspěšně přijati do bakalářského studia na UMPRUM. V akademickém roce 2023/2024 pokračovalo ve studiu na UMPRUM dvacet osm studentů z Ukrajiny.
Studenti i škola iniciovali řadu akcí v reakci na ruskou válku. Během prvního týdne po začátku plnohodnotné ruské invaze uspořádala UMPRUM studentskou charitativní akci UMPRUM pro Ukrajinu, jejímž cílem bylo získat finanční prostředky na podporu Ukrajiny. Součástí akce bylo také promítání filmů a přednášky o ukrajinské kultuře. Rok poté byl ve škole uspořádán cyklus přednášek s názvem Tři úhly pohledu na ruskou agresi proti Ukrajině, kde se o svůj pohled na ruskou válku na Ukrajině podělili historik, filmař a publicista Václav Velčovský, politický geograf a publicista Michael Romancov a studentka UMPRUM Darja Lukjanenko.[7] Kromě toho UMPRUM dočasně otevřela školku pro ukrajinské uprchlíky, kde dobrovolníci z řad studentů pořádali pro děti workshopy, hry a tvůrčí aktivity, a umožnili tak jejich matkám, aby si mezitím mohly hledat práci a řešit další záležitosti spojené s uprchlictvím. Z pražských vysokých uměleckých škol zahájila podobný studijní program také AVU a na AMU vznikla proaktivní studentská iniciativa Studenti pro Ukrajinu.
Postupem času se objevily nové projekty, které nejen že reagují na invazi, ale také řeší problémy, jež ruská invaze způsobila. Jedním z nich je kniha Když to začalo (2024), vydaná nakladatelstvím AVU, která se věnuje tématu uprchlictví. Její editorky Petra Dobruská a Alice Nikitinová pozvaly ukrajinské studenty z AVU a UMPRUM, aby se podělili o své zážitky z počátku ruské invaze do Ukrajiny. Výsledkem je kniha, která představuje pestrou škálu zkušeností: od těch, kteří ruskou okupaci přežili, přes ty, jejichž domovy se staly útočištěm pro vysídlené rodiny, až po ty, kteří poprvé v životě vycestovali do zahraničí – za nelehkých okolností, kdy se stali uprchlíky. Se začátkem plnohodnotné invaze zůstávala perspektiva Ukrajinců, kteří byli nuceni opustit své domovy často skrytá, zastíněná pocitem viny přeživšího a dalšími traumaty. Platforma, kterou tato kniha poskytuje, má významnou hodnotu, neboť vytváří most pro porozumění – nejen mezi Čechy a Ukrajinci, ale také mezi Ukrajinci, kteří uprchli, a těmi, kteří v Ukrajině zůstávají.
Doufáme, že se tento projekt na platformě Research Catalogue stane dalším příkladem iniciativy, která přispěje ke vzájemnému porozumění a dále obohatí kulturní dialog mezi Českou republikou a Ukrajinou.
Příchod ukrajinských studentů a kulturních pracovníků do České republiky představuje pro českou společnost možnost seznámit se s ukrajinskou kulturou prostřednictvím jejích přímých nositelů, a to bez imperiální optiky a ruskocentrické perspektivy. Nabízí rovněž příležitost vnímat Ukrajince mimo stereotypy o nekvalifikované pracovní síle a zároveň si uvědomit skutečný kontext této zkreslené interpretace: jejich tvrdou práci a přínos pro ekonomiku. V roce 2023 se ukázalo, že ukrajinští uprchlíci přispívají české ekonomice více, než kolik země na jejich podporu utrácí. Podle Ministerstva práce a sociálních věcí ČR stála podpora uprchlíků v prvním měsíci roku 2024 0,9 miliardy korun, zatímco odvody a daně ukrajinských uprchlíků přispěly do rozpočtu částkou 1,9 miliardy korun.[8]
Některé věci se dají měřit čísly, ale jiné ne – například povědomí o ukrajinské kultuře v zahraničí. Co o ní nyní Češi vědí? Možná platí hypotéza Oksany Zabužko i obráceně: vše začalo empatií a podporou, která následně otevřela dveře kulturní výměně.
