Masha Kovtun / Маша Ковтун se narodila v roce 1993 v Dnipropetrovsku ve východní části Ukrajiny (od roku 2016 v rámci dekomunizace a desovětizace Ukrajiny je oficiální název Dnipro). V letech 2010–2015 absolvovala bakalářské studium v oboru architektura na PGASA v Dnipru (Prydniprovska State Academy of Civil Engineering and Architecture /Придніпровська державна академія будівництва та архітектури). V roce 2015, po invazi Rusů na Krym a do doněcké a luhanské oblasti, se rozhodla odejít za studiem do České republiky. V letech 2017–2024 studovala na pražské UMPRUM (Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze) postupně v několika ateliérech volného umění. Absolvovala bakalářské studium v ateliéru malby Jiřího Černického a Michala Novotného, magisterské studium dokončila v ateliéru Volného umění III u Michala Pěchoučka a Dominika Gajarského. Absolvovala také studijní stáž na die Angewandte ve Vídni (Universität für angewandte Kunst, ateliér malby Henninga Bohla).
Multimediální instalace Mashy Kovtun se skládají z malby, videa, sochy a performance. Ve svých pracích se opakovaně vrací k tématu hledání vlastní identity, nostalgie i vykořenění, determinovanému specifickou situací emigranta dlouhodobě žijícího v Praze. Její tvorba se vztahuje k tématu domova v nejširším slova smyslu, jako ztráty intimity a bezpečí ve světě.
ROZHOVOR LADY HUBATOVÉ-VACKOVÉ S MASHOU KOVTUN
VEDENÝ E-MAILEM, ČERVENEC 2024
Lada Hubatová-Vacková: Odkud přesně pocházíte? Co se ve vašem rodném městě aktuálně děje? Jste v Praze s rodinou? Za jakých okolností jste do Prahy přišla a proč jste zvolila studium na pražské UMPRUM?
Masha Kovtun: Pocházím z Dnipra. Aktuálně je moje město bohužel každý den pod ruskými útoky. Moji rodiče se přestěhovali do Česka po půl roce plnohodnotné ruské invaze ještě v roce 2022, v době, kdy kvůli válce ztratili práci.
Já jsem se do Prahy přestěhovala po roce od začátku války na východě Ukrajiny, to je v roce 2015. Pamatuji si, jak už tehdy přes Dnipro jezdily tanky do Doněcka a Luhanska. To bylo hlavním důvodem, proč jsme s mojí sestrou musely opustit domov. Aby nás rodiče mohli uživit v Evropě, museli tehdy prodat náš dům, který postavili, a ve kterém jsem vyrostla. Rodiče se tehdy museli přestěhovat do pronájmu. Možná proto téma domova zůstává v mé tvorbě stále jedním z hlavních.
O UMPRUM jsem se dozvěděla jako o dobré škole, kam se mohu hlásit na volné umění. Studovat současné umění bylo vždycky mým snem ještě v době studia architektury v Ukrajině.
LHV: Jak vnímáte Prahu, Českou republiku? Cítíte se tu dobře? Co je naopak problematické?
MK: Vždycky po nějakém výletě do jiného státu se těším zpátky do Prahy. Myslím si, že takový pocit člověk má, když vnímá to město nebo stát jako svůj domov. Po deseti letech života v Česku vnímám Prahu rozhodně jako druhý domov. Ale nebylo to tak vždycky. Minimálně první dva roky života tu byly těžké. Zažila jsem hodně xenofobie, jak na cizinecké policii, tak v hromadné dopravě nebo v práci. Časem to člověk přestává vnímat, hlavně když kolem sebe má skvělé lidi, kteří ho vždy rádi podpoří. Ale od začátku plnohodnotné ruské invaze jsem si zase začala všímat, že se někteří Češi k Ukrajincům začali chovat hůř. Například jednou mě nějaká žena v autobuse bouchla a křičela, ať táhnu domů, a to kvůli malé ukrajinské vlaječce na mém batohu.
LHV: Jak jste se cítila na UMPRUM a v Ateliéru volného umění III vedeném Michalem Pěchoučkem a Dominikem Gajarským? Proč jste se rozhodla konkrétně pro tento ateliér?
MK: Roky strávené na UMPRUM rozhodně vnímám jako jedno z nejlepších období svého života, kdy jsem potkala skvělé lidi. Bylo to období intenzivní spolupráce a přátelství, které mi, doufám, zůstanou na celý život.
Mým původním ateliérem bylo oddělení malby u Jiřího Černického a Michala Novotného, kde jsem ale dlouho nezůstala. Myslím si, že jednou z nejlepších příležitostí, co naše škola nabízí, je možnost zkusit studovat formou semestrálních stáží v jiných ateliérech během studia, nezáleží na oboru. Tuto možnost jsem se rozhodla využít naplno a postupně jsem studovala téměř v každém ateliéru volného umění. Pak jsem přestoupila do VU III pod vedením skvělých profesorů Michala Pěchoučka a Dominika Gajarského. Na VU III mi ten přístup přišel nejvíc sympatický a přátelský, tam jsem se v kolektivu cítila jako v rodině.
LHV: Popište, čemu se ve své umělecké práci věnujete, o čem v této souvislosti přemýšlíte, jaké postupy ve svých projektech akcentujete. Rozepište se.
MK: Témata, kterými se ve své práci zabývám, jsou domov, nostalgie a hledání vlastní identity. Nostalgie je v mé práci většinou tematizována jako touha po bezpečí, jako něco, co nikdy nebylo a pravděpodobně ani nebude dosaženo. Zhmotněním bezpečí může být domov, osobní prostor nebo rodný kraj – motiv, o němž je třeba uvažovat nejen v souvislosti s mou imigrantskou zkušeností, ale také metaforicky jako o ztrátě intimity a bezpečí v důsledku života ve světě, který se neustále zrychluje.
Přestože jsem během svého studia na UMPRUM měla příležitost zkoumat různá média a experimentovat s rozmanitými technikami, malba byla vždy mně nejbližším médiem, ze kterého jsem vycházela. Často preferuji prezentaci své práce prostřednictvím instalací, kde mám možnost vytvářet různé scény kombinací malby s videem, objekty a prostředím. Ráda pracuji s prostorem a vytvářím pro své obrazy jakési kulisy, skrze které může divák najít pokračování příběhu.
V diplomové práci na UMPRUM jsem poprvé vyzkoušela performativní umění, kde jsem se zaměřila na metaforický pojem „євроремонт“ (česky „evropská rekonstrukce“), s důrazem na to, jak je koncept Evropy fixován a reflektován v interiérovém prostoru v Ukrajině a jak koexistuje s ideologicky nabitými materiálními dimenzemi postsocialistického státu. Navazuji tak na můj dlouhodobý zájem o zkoumání ukrajinských maleb na zdech, které zobrazují výhledy na evropská města a jsou častým interiérovým prvkem mnoha bytů v Ukrajině. Tento kulturní fenomén, v rámci něhož se západní Evropa stává příslibem a vysněným „výhledem”, propojuji s konkrétními geopolitickými událostmi souvisejícími se současnou migrací a narůstající politickou nestabilitou.
Začátkem plnohodnotné ruské invaze do Ukrajiny a po devíti letech života „tam“ za hranicemi „evropských kulis“ téma domova získalo jiný kontext, v němž jsem začala uvažovat o dekoloniálních přístupech ve své tvorbě. V rámci mé diplomové práce na UMPRUM jsem se proto obrátila k fenoménu evropského snu jakožto útěku od minulosti sovětského kolonialismu a současného ruského imperialismu.
LHV: Máte potřebu společensko-politického angažmá ve věci Ukrajiny? Pokud ano, jakou formou se angažujete?
MK: O politiku jsem se začala zajímat během Euromajdanu v roce 2013. Tato událost znamenala mou první účast na demonstraci, během které jsem vlastníma očima viděla, jak policisté lámou ruce mým přátelům. Euromajdan tak představoval prostředí odkazující nejen na geopolitické hodnoty, ale také na boj za svobodu proti ruské okupaci, která přišla o rok později. Myslím si, že každý v mém věku tehdy začal být společensko-politicky angažovaný. Bylo mi pouhých 19 let a začala jsem mít pocit, že naše budoucnost je jenom v našich rukách. Obecně si myslím, že pocit jakéhokoliv utlačování a nespravedlnosti jenom posílí společensko-politické angažmá.
V prvním týdnu po začátku ruské plnohodnotné invaze jsme s umělkyní Olgou Krykun a s pomocí Barbory Švehlákové a Lucie Rosenfeldové organizovaly několik akcí “Art for Ukraine” v INI prostoru, kde jsme vybraly kolem 360 tisíc korun na pomoc Ukrajině. Také během posledních dvou let pracuji na různých projektech, které podporují ukrajinské děti, a to jak v Česku, tak v Ukrajině. Jako hlavní formu angažmá vnímám sociální sítě, kde mám možnost informovat Evropany, kteří mě sledují, o současných dějích války a o ruských zločinech v Ukrajině.
