Kateryna Ruzhyna / Катерина Ружина se narodila v roce 1995 ve městě Zaporižžja na jihovýchodě Ukrajiny. V roce 2013 se přestěhovala do Prahy za studiem vysoké školy. Mezi lety 2014–2017 absolvovala bakalářské studium dějin umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, ve studiu tohoto oboru pokračovala v magisterském programu na UMPRUM (Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze). Zázemí v teorii umění se následně rozhodla využít v rámci filmového průmyslu – nejprve jako kostýmní výtvarnice krátkometrážních filmů a produkční, následně jako studentka pražské FAMU (od roku 2023) a režisérka dokumentárních filmů. V roce 2023 režírovala svůj debutový krátký dokumentární film AVITAMINOSIS, který je autorčiným autoportrétem mapujícím složité období covidového lockdownu, jež ji přiměl pracovat v podvodním call centru, a nakonec k impulzivnímu stěhování do Gruzie. Film měl světovou premiéru v rámci DocLisboa, od té doby byl prezentován na řadě českých i zahraničních festivalech, kde získal několik ocenění. Aktuálně usiluje o založení uměleckého kolektivu podporujícího ukrajinské umělce a umělkyně žijící v Praze.
Ve své praxi, jak vypovídá přehled studijních a pracovních zkušeností, Kateryna kombinuje teoretická východiska s uměleckou tvorbou realizovanou v dokumentárním filmu. Soustředí se přitom na motivy autobiografie, introspekce a zachycení vlastní identity, která se bezmezně dotýká rodné Ukrajiny i emigrantské situace. K tvorbě filmů uvnitř filmového průmyslu přistupuje kriticky, přičemž tuto perspektivu uplatňuje taktéž při konstruování narativů vlastních děl.
ROZHOVOR VERONIKY SOUKUPOVÉ
S KATERYNOU RUZHYNOU
VEDENÝ E-MAILEM, SRPEN 2024
Veronika Soukupová: Odkud přesně pocházíte? Co se ve vašem rodném městě aktuálně děje? Jste v Praze s rodinou? Za jakých okolností jste do Prahy přišla a proč jste zvolila UMPRUM?
Kateryna Ruzhyna: Pocházím ze Zaporižžja, kde jsem bydlela do svých osmnácti let. Toto město je aktuálně frontové, nachází se tedy třicet kilometrů od aktivní válečné situace – veškerá oblast pod tímto městem je okupována. Naposledy jsem byla doma v září minulého roku. Takové návštěvy už bohužel nepřinášejí radostné okamžiky, jako tomu bylo dříve, spíše naopak vyvolávají depresivní pocit z mizejícího města a jeho zastaveného rozvoje. Do Prahy jsem se přestěhovala v roce 2013, sama, za účelem studia. Nejprve jsem studovala dějiny umění na FF UK, pak jsem se rozhodla pokračovat v navazujícím magisterském studiu teorie na UMPRUM.
VS: Jak vnímáte Prahu, Českou republiku? Cítíte se tu dobře? Co je naopak problematické?
KR: V Praze jsem dohromady jedenáctým rokem s výjimkou kratších pobytů v jiných zemích (bydlela jsem během tohoto období v Gruzii, ale také skoro rok v Ukrajině). Prahu vnímám jako velice komfortní město. Rozvíjená infrastruktura podniků, umělecké iniciativy, dopravní logistika, velký počet parků, geografické rozložení pro cestování jsou podle mého názoru nejlepší výhody na bydlení v Praze. Nestačí to však na pokrytí problematických aspektů života cizinky v Česku. Místní šovinismus a celkově předpojatý vztah k cizincům a cizinkám není tajemstvím, projevuje se ale často na úrovni každodenní komunikace – nevhodných komentářů, situacích na úřadech (zvláště na cizinecké policii), nezdar při hledání práce nebo vykořisťování v rámci pracovních podmínek. „Švarcsystém“ je u cizinců mnohem častější problém než u Čechů. Nevhodným pracovním podmínkám čelí zejména lidé, jež tady nestudovali nebo dostatečně neznají jazyk, a kteří pak končí na staveništích nebo v podnicích za hodně ponižující mzdu.
VS: Jak vnímáte UMPRUM a a vaši domovskou Katedru teorie a dějin umění? Proč jste se rozhodla studovat právě zde?
KR: Studium na UMPRUM pro mne bylo velice příjemným obdobím plným inspirace a nových kamarádství, které pořád ozařují můj sociální život. Líbila se mi propojenost uměleckých ateliérů s teorií, z čehož často vznikaly – i v rámci mé praxe – kurátorské a projektové kolaborace. Náhled do praktického a introspektivního aspektu umělecké práce mi zároveň pomohl neukotvovat se jen v akademickém prostředí a vytvářet multioborové vazby. Chyběla mi tehdy během studia větší zapojenost Katedry teorie a dějin umění do celkové školní prezentace během klauzur a dalších akcí. Studující teorie zůstávali tak trochu ve stínu dalších ateliérů, ale myslím si, že se za poslední léta tato situace mění.
VS: Popište, čemu se ve své umělecké práci věnujete, o čem v této souvislosti přemýšlíte, jaké postupy ve svých projektech akcentujete. Rozepište se.
KR: Po covidu jsem se odvážila zcela změnit sféru svého působení z umění na film, po čemž jsem podvědomě prahla od puberty. Teoretické zázemí má pro mě v tomto ohledu důležitou roli, protože umím přemýšlet o zodpovědnosti narativů, které v této industrii mohu spoluvytvářet, a podílet se na kritice stávajících. Nejprve jsem začala působit jako výtvarnice v krátkých filmech a podílela se tak na kostýmech a scénografii, posléze jsem se dostala k dokumentárnímu filmu. Před dvěma lety jsem začala pracovat v produkcích, ve kterých jsem se primárně soustředila na producentskou činnost, zvláště psaní žádostí na fondy a různé programy. V této otázce nicméně cítím, že začínám být chaotická, jelikož jsem ještě neměla dost času a odstupu zreflektovat tuto cestu. Nakonec jsem se, dá se říct i zázračně, dostala k režírování svého prvního krátkého dokumentárního filmu, se kterým teď jezdím na festivaly. V pozici režisérky se chci angažovat i dále, současně vyvíjím svůj první celovečerní dokumentární film, který plánuji dokončit a prezentovat v roce 2026.
VS: Máte potřebu společensko-politického angažmá ve věci Ukrajiny? Pokud ano, jakou formou se angažujete?
KR: Myslím si, že výrok „personal is political“ („osobní je politické“) pro mě nabyl většího smyslu na začátku války. Jako identifikující se Ukrajinka nemám jinou možnost než být součástí naléhavé reprezentace naší kultury. Hlavním úkolem nás všech je pochopit, že i „měkká síla“ je rozhodující, že i malý podíl každého má dosah a efekt. Chodím na demonstrace, pomáhám novým imigrantům a imigrantkám s praktickými otázkami a s jejich integrací. Jako každá Ukrajinka nebo Ukrajinec bojuji s pocitem, že nedělám dost. Každý z nás teď usiluje o co největší podíl na vítězství, někdy mozek v adrenalinovém záchvatu z novin chybně získá představu, že pokud ze sebe vydáš maximum, ta hrůza se ukončí. Ale víme, že to tak není. Život v poslední době je taková houpačka mezi vyhořením a maximálním nasazením. Osobně se snažím najít uspokojení v koncepci kultury jako „měkké síly“ díky tomu, že mám přístup k spoluvytváření národní identity pomocí filmu a skrze občasnou podporu ukrajinských projektů tady i doma. Aktuálně formujeme s kamarády umělecký kolektiv, jehož činností chceme zviditelňovat mladé ukrajinské umělkyně a umělce žijící v Praze. Zvláště jde o ty, kteří se nedostali na umělecké školy, ale jejich tvorba je průřezem současné tvorby, která se sem dostala z Kyjiva, Charkiva, Lviva a dalších měst.
