Solomiya Pelykh / Соломія Пелих (2003) žila před válkou v Kyjivě. Ačkoli se zajímala o umění, začala studovat filozofii. Po začátku ruské okupace se nejprve skrývala se svými příbuznými, později se rozhodla odcestovat dál do Evropy. Na UMPRUM se dostala v rámci běžného přijímacího řízení a studuje zde od roku 2023 sochařství. Jako začínající umělkyně čerpá i z předchozího studia filozofie a zájmu o antropologii. Svou uměleckou cestu vnímá jako výzkum, jemuž podrobuje především pozici tradic a náboženství v současné společnosti.
Přijít z Ukrajiny a nereflektovat téma války je podle ní nemožné. Navzdory dramatickým událostem, v jejichž důsledku byl odveden do armády také její bratr, cítí, že je na správné cestě. Po studiu by se ráda vrátila domů, aby pečovala o kulturu v regionu. Na rozhovor jsme se sešly on-line, Solya byla tou dobou s rodinou na chalupě nedaleko Kyjiva.
ROZHOVOR KATEŘINY KLÍMOVÉ SE SOLOMIYOU PELYKH, ZÁŘÍ 2024
Kateřina Klímová: Solyo, odkud spolu mluvíme?
Solomiya Pelykh: Jsem nedaleko Kyjiva, na naší chalupě. Jezdím sem asi každého půl roku.
KK: Jaký byl příběh tvého příjezdu do Prahy a na UMPRUM?
SP: Nechtěla jsem odejít. Když jsem v Kyjivě studovala filozofii, bydlela jsem sama, přesto ve stejném městě jako zbytek mé rodiny. Když začala válka, moje maminka chtěla, abych se přistěhovala zpět k nim. Skrývala jsem se spolu s nimi. Několik týdnů jsme také byli v Polsku, ale vrátili jsme se zpět do Ukrajiny. V zahraničí jsem neměla nikoho, jen bývalého přítele ve Španělsku. Nakonec jsem tam odjela a zůstala půl roku. Pak jsem se přemístila do Budapešti za kamarádkou. Odtud jsem se jela podívat do Prahy a na UMPRUM. Hned jsem cítila, že to je místo, kam bych se ráda dostala, líbila se mi ta svoboda a důraz na individuální projev.
Přihlášku jsem si podávala v době, kdy už opadla počáteční uprchlická vlna a žádné výjimečné stáže pro ukrajinské studenty nebyly. Dělala jsem přijímací zkoušky v běžné konkurenci ostatních uchazečů.
KK: A do jakého ateliéru ses hlásila?
SP: Do Malby. Ale na přijímačkách mi doporučili Sochu, tak jsem šla nakonec tam. Měla jsem hrozně málo prací v portfoliu a ani jsem nedoufala, že by to mohlo vyjít. Nic jsem nečekala.
KK: Jaké bylo tvoje přivítání na škole?
SP: Skvělé. Všichni byli milí a už na přijímačkách mi pomáhali. I když tam panovala hodně konkurenční atmosféra, ostatní mi pomáhali s překladem do angličtiny. Na konzultacích se zase stalo, že mi vedoucí něco vykládali v angličtině a přešli do ní nakonec na mnohem delší dobu všichni.
KK: A jak reflektuješ studium na UMPRUM v kontextu své osobní cesty? Cítíš, že jsi na správném místě?
SP: Ano, to cítím. Vždycky jsem se chtěla věnovat umění, ale moderní umění se u nás moc studovat nedá. Umělecké školy jsou v Ukrajině ještě stále ovlivněné původním kurikulem z dob Sovětského svazu. Chtěla jsem ho proto studovat v zahraničí. Věřila jsem, že může být současným prostředkem zachycení světa.
KK: A v Ukrajině jsi před válkou nějaký umělecký program studovala?
SP: Ne, studovala jsem jen dva roky filozofii. Portfolio na UMPRUM jsem dala dohromady během několika měsíců.
KK: To byl hodně odvážný krok.
SP: Ano. Vůbec jsem nečekala, že bych mohla být přijatá.
KK: A když jsi na školu nastoupila, snažila ses hned od začátku otisknout válečné a národnostní téma do svých prací?
SP: No, mám za sebou teprve dva semestry, protože teď budu nastupovat do druháku. Ale ano, obě ty práce s válkou souvisí, i když nepřímo. V práci, kterou jsem pojmenovala Památník kolektivního zranění, polemizuji nad tím, jak se trauma přenáší na další generace. Když si vezmeme, kterak hladovění Ukrajinců ve třicátých letech minulého století zapůsobilo na Ukrajince – když přeživší těchto událostí nosili ze strachu po kapsách chlebové kůrky a i jejich děti pak chronicky šetřily –, jak se asi probíhající válečné události podepíšou na Ukrajincích a jejich potomcích tentokrát?
KK: Když jsem tvé portfolio procházela, přišlo mi, že jsou v tvých dílech patrné četné odkazy k tradicím a náboženství. Je to tak?
SP: Ano, reflektuji je. Zpočátku jsem do prací, docela naivně, promítala hlavně svou vlastní zkušenost a pocity. V pozdějších pracích jsem se chtěla a stále chci zabývat zobecněním těchto pocitů ve společnosti. Hodně se zajímám o antropologii, národní folklor, symboliku, původní techniky i to, jak válka proměnila místní společnost. Vnímám umění jako nástroj k výzkumu.
Mezi Ukrajinci se například s válkou ukázal takový fenomén; věci dělají náhle, impulzivně. Ti, kdo se chtěli vzít, se rychle berou, jiní se zase rychle rozvádějí. V důsledku války začali najednou věřit v Boha, nebo se naopak stali ateisty. Pokusila jsem se to promítnout do díla Nový Bůh, kterým má být fiktivní bůh balení cigaret. Toho jsem ztvárnila poté, co jsem v létě 2022 vyslechla v rámci jedné konverzace dvou dívek na nádraží větu, že jedné z nich „dává balení cigaret víc naděje než kterýkoli bůh teď.“ Dílo má být jeho ikonou.
V triptychu Eidos, který je také dřívější prací, jsem se zase pokusila zachytit úzkost z doby, kdy jsme se skrývali v protileteckých krytech, takže je to hodně osobní dílo. Pojmenovala jsem cyklus pláten Eidos, protože se pokouší vystihnout podstatu nebo pojem úzkosti a uvěznění.
V jiné práci se zase snažím zachytit myšlenku, že svoboda je kolektivní a narážím v ní na revoluci na Majdanu, která se odehrála, když mi bylo 10.
KK: Plánuješ s těmito tématy pracovat i dále?
SP: Myslím, že je nemožné být z Ukrajiny a nereflektovat, co se tam děje, pokud člověk tvoří. Spíše se proměňuje, na co přesně se zaměřuji. Nejprve to byly opravdu především zkušenosti mé a mojí rodiny. Mám ve válce bratra i kamarády a o všechny se bojíme. Zásadní je i ta zkušenost ztraceného domova. A taky viny, kterou člověk cítí, že není v Ukrajině s ostatními, ale schovává se v zahraničí.
KK: Takové pocity a zkušenosti si vůbec nedokážu představit.
SP: Ale občas zažíváme nebo slýcháváme i šťastné příběhy, které přinášejí náhlou dávku štěstí: třeba, když se vrátil bratr jednoho z mých přátel ze zajetí. Stejnětak ale někdy přijde i náhlý zármutek.
Přicházejí různé informace, někdy veselé a jindy smutné a každý se snaží o jakýsi life–war balance přístup, aby ty nečekané události ustál. Je důležité si v tom všem najít vlastní cestu. Pro mě je to třeba účast na různých protestech a využití umění jako média pro to, abych mluvila o válce.
Je důležité si připomínat, že i z toho špatného může být něco dobrého. To jsem taky otiskla do díla Sunflower. Možná jsi slyšela o tom příběhu, který se začal šířit po začátku války, o tom, jak jedna ukrajinská babička přišla za ruskými vojáky a nabízela jim slunečnicová semínka, aby se je dali do kapsy? Aby, až zemřou, z nich alespoň vyrostly slunečnice?
KK: Ano, viděla jsem takový meme, který koloval na internetu.
SP: Myslím, že takové příběhy teď potřebujeme. Je důležité v tom vidět význam a naději. To mé dílo je spíš taková materiálová zkouška, ale to poselství je tam snad zřejmé. Namísto semínek jsou tam objímající se postavy.
Něco podobného jsem nakonec chtěla říct také svou druhou klauzurou, kterou jsem pojmenovala Dolor, tedy španělským slovem pro bolest. V Ukrajině každodenně trpíme už jen informacemi, které se k nám dostávají, a kontextem, ve kterém žijeme. V těch objektech jsem se pokusila vytvořit ikonu Panny Marie a pokusila se zprostředkovat utrpení nijak romanticky, ale s respektem a jako vzácnou součást lidského bytí. Všechna tahle bolest totiž znamená, že jsme lidé.
