Anna Solianyk / Анна Соляник (2001) pochází z Dnipra ve východní části Ukrajiny (před rokem 2016 se jmenovalo Dnipropetrovsk a v 2016 v rámci dekomunizace a desovětizace Ukrajiny se oficiální název změnil na Dnipro). Vyrůstala na dvou místech – město Dnipro, kde se mluvilo primárně ruštinou, střídala s ukrajinsky hovořící venkovskou osadou Pokrovs’ke (Покро́вське). Od roku 2016 studuje architekturu a územní plánování na státní univerzitě v Dnipru a od roku 2020 architekturu a plánování města na Kyjevské národní univerzitě stavebnictví a architektury. V důsledku ruské invaze se (dočasně) přesunula na pražskou Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, kde studuje v Ateliéru volného umění I pod vedením Amálie Bulandrové, Dominika Langa a Terezy Jindrové. Autorka během svých studií participovala na několika projektech v Ukrajině i Česku. V roce 2023 byla součástí kolektivního sympozia Křehké formy, odolné formy v ostravské galerii PLATO, absolvovala rezidenci zaměřenou na současnou performance v divadle Venuše ve Švehlovce a Studiu ALTA, v galerii INI uspořádala workshop Resewing tradition. Její tvorba byla v roce 2024 prezentována na skupinové výstavě Offline core v prostoru Místečko nebo v knize Když to začalo (nakladatelství AVU, Praha 2024), pro níž připravila dokumentární komiks Instruction to Forget přibližující osobní traumatické zážitky z emigrace do Čech v návaznosti na ruskou invazi do Ukrajiny. Aktuálně vyvíjí dokumentární film s názvem Botičky ve spolupráci s organizací Slovo 21 a Irynou Babaninou, který zachycuje příběh integrace ukrajinských dětí do české společnosti.
ROZHOVOR VERONIKY SOUKUPOVÉ S ANNOU SOLIANYK
VEDENÝ E-MAILEM, ZÁŘÍ 2024
Veronika Soukupová: Odkud přesně pocházíte? Co se ve vašem rodném městě aktuálně děje? Jste v Praze s rodinou? Za jakých okolností jste do Prahy přišla a proč jste zvolila UMPRUM?
AS: Pocházím z Dnipra. Moje město se nachází na východě Ukrajiny a pravidelně trpí masivními útoky ze strany Ruska. V současné době se obnovily výpadky elektřiny a elektřina je dostupná pouze deset hodin denně, někdy i méně kvůli ruskému ostřelování kritické infrastruktury města. Celá moje rodina je v Ukrajině – rodiče a mladší sestra (13 let) jsou ve městě Dnipro, babička ve vesnici Pokrovs’ke v Dněperské oblasti, která je jen 35 kilometrů od frontové linie. Přibližně ve třetím týdnu ruské invaze do Ukrajiny jsem začala hledat možnost vzdělávací výměny, abych mohla pokračovat ve studiu. Psala jsem mnoha univerzitám, které přijímaly ukrajinské studující na stáže. UMPRUM byla jedna z prvních, která odpověděla. Neztrácela jsem čas a odjela ihned.
VS: Jak vnímáte Prahu, Českou republiku? Cítíte se tu dobře?o je naopak problematické?
AS: Česko je v mnoha ohledech velmi příjemná země pro život a obzvláště se mi líbí to, jak se tu pracuje s decentralizací. Velkým plusem je ukrajinská komunita a podpora ze strany státu jak pro migranty a migrantky, tak pro Ukrajinu. Pocit emigrantky je tu ale neustále přítomný, čas od času ho ještě posilují otázky typu „kdy se vrátíš na Ukrajinu?“.
VS: Jak vnímáte UMPRUM a váš domovský ateliér? Proč jste se rozhodla konkrétně pro tento ateliér?
AS: Velice si vážím možnosti studovat na takové instituci jako je UMPRUM, a mít tak prostor pro výzkum a experiment. Vždycky jsem toužila vyzkoušet si umělecký obor, který by konzervativní studium architektury posílilo. Proto jsem se rozhodla riskovat a podat si přihlášku do Ateliéru volného umění I, který mi přišel multidisciplinární a podporující.
VS: Popište, čemu se ve své umělecké práci věnujete, o čem v této souvislosti přemýšlíte, jaké postupy ve svých projektech akcentujete. Rozepište se.
AS: V mé práci intuitivně tíhnu k tématům emigrace, pocitu domova a vykořeněnosti. Zároveň zkoumám historii vlastní rodiny a přežívající prvky víry v agrární společnosti. Myšlenky pro svou práci často čerpám z vyprávění a rozhovorů se svými babičkami. Jelikož jsem na začátku své kariéry, aktivně experimentuji s různými médii od performance po práci s tradičními materiály a technikami.
VS: Máte potřebu společensko-politického angažmá ve věci Ukrajiny? Pokud ano, jakou formou se angažujete?
AS: Tvorba proukrajinského nebo patriotického umění je jednou z forem mé společensko-politické angažovanosti vůči Ukrajině. Jejím cílem je především upozornit evropské diváctvo na ukrajinský kontext. Je v tom také touha i potřeba komunikovat s ukrajinskými uměleckými institucemi, což je vzhledem k tomu, že žiji v zahraničí, komplikované.