Jak poznamenala Darja Lukjanenko v úvodní eseji projektu Ukrajinská diaspora na UMPRUM,[1] kultura Ukrajiny a dalších zemí bývalého Východního bloku byla pod někdejší či aktuální nadvládou ruského impéria značně manipulována, ničena a přivlastňována. Lidová kultura utlačovaných společenství se pro svou autenticky „slovanskou“ povahu ocitla v zájmu oficiální kulturní politiky sovětského a ruského establishmentu. Od období po konci druhé světové války tak docházelo k politické kontaminaci folklorních tradic s jejich zvyky, technikami i typickým výrazem skrze apropriaci a zneužívání ze strany impéria, což druhotně vedlo k upevňování jeho moci.
Lokální kulturní identity včetně jejich souvislostí – a tudíž včetně výtvarného umění – jsou definitivně poznamenány hierarchií geograficko-politických uspořádání a působením koloniálních mocností.[2] Praktiky systematického přehlížení, nepřístojné transformace nebo dokonce likvidace kulturních projevů patřících nespravedlivě vyčleněným společenstvím se postupně stávají předmětem zkoumání a přehodnocování v tvorbě novodobých badatelů, badatelek, umělkyň a umělců. Subversivní interpretace v rámci (uměleckých) výzkumů následujících feministické a postkoloniální myšlení fungují jako svého druhu „měkká síla“ – nástroj vzdoru vůči statu quo. V případě současného ukrajinského umění takové stanovisko nabývá nové naléhavosti v souvislosti s probíhající ruskou válkou proti Ukrajině.
V roce 2017 probíhala v nezávislé kulturní instituci Visual Culture Research Center v Kyjivě[3] výstava TEXTUS: Embroidery, Textile, Feminism, která na příkladu děl ukrajinských umělkyň ilustrovala potenciál textilního umění, v tomto případě navíc často vycházejícího z lokálních tradic.[4] Výstavu kurátorsky připravila ukrajinská umělkyně Oksana Briukhovetská, toho času působící ve zmíněném Centru vizuální kultury.[5] Briukhovetská pracovala během let 2022 a 2023 na sérii textilních koláží Songs and Flowers for Ukraine, skrze níž se vyjadřuje k ruské invazi v Ukrajině.[6] Výchozí inspirací projektu byly rukodělná činnost zakořeněná v historii ženských příslušnic vlastní rodiny na jedné straně a aktivistické umění šedesátých let vyjadřující se v textilu na straně druhé. Volba techniky a vizuality blízké ukrajinskému folkloru akcentuje politické sdělení díla, které ještě umocňuje pomalá a terapeutická povaha celého procesu skládání a sešívání látek, jež umělkyně přirovnává ke snaze znovu spojit rány jako důsledky tragické situace.[7]
Dílo Briukhovetské a práce autorek participujících na zmíněné výstavě zároveň připomíná, čím může být dnes revoluční umění odkazující se k tradiční kultuře i textilním projevům v ní. Textil byl pro svůj dekorativní charakter dlouho asociován se stereotypní představou o povaze ženské práce, kvůli čemuž byl modernistickou společností vyčleňován z uměle vytvářených kategorií patřících „vysoké kultuře“ a volnému umění.[1] Podobný vývoj doprovázel projevy lidového umění, které v minulosti sice poskytovaly produktivní východisko kanonizovaným umělcům (v mnoha kontextech navíc nacionalisticky spojovaných s pojmem „národní“),[2] avšak jejich tvůrci a tvůrkyně – z řad původních národů, společenství a komunit – zůstávali v anonymním ústraní.
Vedle textilních koláží tento fenomén zpřítomňuje médium výšivky (v němž se ze všech textilních vyjádření spojují výše uvedená témata nejvýrazněji) na což upozornila již v 80. letech 20. století britská historička umění Rozsika Parker ve studii Subversive Stitch. Výšivku jako politické stanovisko uplatňuje ve své tvorbě také nejmladší generace ukrajinských umělkyň aktuálně studujících na pražské UMPRUM, mezi nimi například Anya Ivakhno, studentka Ateliéru tvorby písma a typografie, nebo studentka Ateliéru volné umění III na UMPRUM Margarita Ivy. Anya Ivakhno v projektu „where are you from?” vychází z grafického principu křížkového stehu jakožto součásti folklorních výšivek východoevropské oblasti, Margarita Ivy užívá výšivku jako prostředek textových sdělení souvisejících s emočním prožíváním každodenní válečné reality. Technika výšivky je historicky velmi těsně napojena na folklor a lidové tradice, které – jak již bylo naznačeno výše – v kontextu minulosti i současnosti Ukrajiny čelí intenzivní rusifikaci. Upozornit na specifika ukrajinské lidové kultury je nicméně cílem také jednoho z performativních projektů Anny Solianyk, v němž poukazuje na vztah své babičky k rodinnému textilnímu dědictví. Otázky folkloru a ukrajinské identity tematizuje také umělecký výzkum Viktoriie Tymonové věnovaný stále živému fenoménu čarodějnictví a jeho otisku v populární kultuře.[3]
Jmenované umělkyně spojuje úsilí oživit nebo napravit povědomí o vlastní kultuře skrze vyjádření, které tvůrčím způsobem navazuje na tradiční motivy a techniky. Znalost jejich postupů – nejmladší generací v podstatě zapomenutých – získávají v prostředí své rodiny a současně tak poznávají nelehkou historii místní společnosti. Skutečnost, že si pro artikulaci nesnadných sdělení vybírají z rejstříku přístupů, které samy mají nejednoznačnou pozici v hierarchizované umělecké struktuře, není náhodná. Nedávná teorie designu takto koncipovanou tvorbu interpretuje v intencích takzvaného craftivismu, který popisuje praxi záměrně narušující konstruované dichotomie mezi uměním, řemeslem a aktivismem. Craftivismus úzce souvisí s kontrakulturním hnutím Do-It-Yourself, které během druhé poloviny 20. století (zejména v prostředí „západních” zemí) stálo v opozici k akcelerujícímu konzumerismu a přijetí normativních společenských nastavení.[4] Perspektivou této tendence v kombinaci se specifičností historie postsovětských zemí a situace ukrajinské společnosti lze porozumět radikalitě sdělení uměleckých projektů,[5] a to i přestože (nebo právě protože) si k jejich ztvárnění vybírají měkké textilní materiály a techniky spojované s jemností, zranitelností, tradicí, ale také citlivostí, která je k uchopení tématu ukrajinské situace nepostradatelná.[6]
Veronika Soukupová
