Liubov Plavska / Любов Плавська (1985) žila převážnou část života v Kyjivě a pochází z vesnice v okolí Ostroha na západě Ukrajiny. Vystudovala grafický design a 17 let se jím živila. Protože ve svém životě postrádala umělecké vyjádření s intelektuálním přesahem, přihlásila se po několika letech praxe na Lvivskou národní akademii umění v Ukrajině. Studovala zde keramický design, kterému se do té doby věnovala ve svém volném čase. Po prvním semestru přerušila její vysokoškolské studium válka. Nejistotu a strach způsobené invazí ruských vojsk se nakonec rozhodla přetnout svým odchodem do zahraničí. Její cesta, při níž neztratila umělecké ambice, ji nakonec dovedla na pražskou UMPRUM. Po stáži, kterou zde absolvovala, pak díky podpoře nadace Borise Němcova nastoupila do magisterského studia v programu Visual Arts.
V Ateliéru keramiky a porcelánu od té doby vytvořila několik prací tematizujících osobní i kolektivní ztrátu či proměnu identity spojenou se situací doma, v Ukrajině. V současnosti ji nejvíce láká performativní keramika, hledá však nová témata, nebo jejich konceptuální rámce, ke kterým by se svou tvorbou vztahovala. Když jsme se bavily o roli UMPRUM v jejím životě, zdůrazňovala, abych nezapomněla napsat, jak moc ji lidé ze školy podpořili v těžkých chvílích. Ve svém malém bytě v Praze mě přivítala několik dní před svými magisterskými státnicemi.
ROZHOVOR KATEŘINY KLÍMOVÉ S LIUBOV PLAVSKOU, ZÁŘÍ 2024
Kateřina Klímová: Liubov, máš tak útulné bydlení, jak jsi ho našla?
Liubov Plavská: Potřebovala jsem bydlet v něčem levnějším, protože jsem musela šetřit peníze pro rodinu. Jsem spíše starší studentka z Ukrajiny, a i když se my ukrajinští studenti navzájem respektujeme, žiji trochu jinak než mnozí mladší. I přes náš rozdílný věk si vždycky navzájem pomůžeme, když to někdo potřebuje. Tento byt byl původně pronajatý Jaroslavě, která je momentálně na Erasmu, a ta mě u sebe nechala bydlet, když je v zahraničí. Hodně jsme se sblížily, když naše maminky onemocněly rakovinou.
KK: To mě opravdu mrzí. Dozvěděla ses, že má maminka rakovinu, po svém příjezdu do České republiky?
LP: Dlouho poté, co jsem přijela do České republiky. Studovala jsem na Akademii výtvarných umění a byla jsem z toho nadšená, protože jsem po prvním studiu pracovala 17 let v grafickém designu. Moc mě bavila moje práce i to, že jsem odborník, že vím, co dělám, a že mě hodně lidí o něco žádá. Ale nakonec jsem cítila, že mi to nestačí. Potřebuji dělat něco uměleckého a vyjádřit více své myšlenky, své nápady.
KK: Takže jsi cítila, že chceš dělat něco smysluplnějšího nebo intelektuálnějšího?
LP: Ano, velmi, velmi ráda jsem dělala například sociální plakáty. Ráda jsem spolupracovala s organizacemi, jako je Dům krymských Tatarů v Ukrajině, v Kyjivě. Ti utekli z Krymu, když tam vtrhlo Rusko. Dělala jsem plakáty o všech těch problematických věcech, jako je deportace, diskriminace krymských Tatarů v jejich vlasti atd. To byly moje oblíbené zakázky. Ale loga a všechny ty komerční věci mě neuspokojovaly. Tak jsem se rozhodla, že to prostě zkusím. Pokračovala jsem v práci v tomto oboru, ale stíhala jsem i studovat. Dělala jsem zkoušky na dvou výtvarných akademiích a obě jsem úspěšně složila.
KK: A na který obor ses dostala?
LP: Na keramiku. Keramiku jsem už dělala po večerech. Po práci.
KK: Takže to byl tvůj koníček?
LV: Ano, byl to můj koníček. A také hudba, ale to je jiný příběh. Hudbu jsem dělala vždycky. Ale univerzity – na obě jsem se dostala, protože moje angličtina byla ve srovnání s ostatními velmi dobrá. Moje kompozice nebyly perfektní, ale moje angličtina byla dobrá. Dostala jsem nejvyšší známky ze všech. V Ukrajině se umělci opravdu neradi učí anglicky. Nevidí v tom smysl.
Možná se všichni ti studenti, kteří se opravdu naučili anglicky, už někam přestěhovali, ale není to moc velký počet lidí. Studovala jsem na uměleckých školách s lidmi, kteří neměli velký zájem o studium čehokoli, nejen angličtiny. Nechtěli studovat. Smáli se mi, že sedím celý den v dílně a dělám věci z hlíny. Prostě si šli zakouřit na chodbu nebo se bavili o osobních věcech. Takže jsem tam byla velmi frustrovaná. Ale moji učitelé byli milí, starší generace, ale velmi dobří.
Něco jsem se naučila. Šla jsem na magisterské studium, studovala jsem jeden semestr, udělala zkoušky, a pak začal druhý semestr. Byla jsem strašně šťastná. Dílnu na univerzitě jsem zútulnila, zařídila vybavení pro vaření, přinesla jsem si topení, vytvořila jsem tam takový malý domov.
Pak začala válka a univerzita byla uzavřena. Řekli mi: „Vezměte si věci ze školy, protože bude zavřená.“ Bydlela jsem v centru Lviva, v přízemí, a tak jsem se bála, že mi Rusové přijdou pod okna. Představovala jsem si, že budou všude, protože když začala válka, v těch prvních dnech bylo na Ukrajině mnoho míst bombardováno a vypáleno. Nevím proč, asi někteří lidé prostě vypalovali budovy, aby to bylo děsivější, jako že válka je všude. Spousta věcí a spousta objektů shořela a my jsme nevěděli proč.
KK: Promiň, jen aby bylo jasno, když v angličtině používáš „Lviv“, myslíš tím Lvov?
LP: Ano, to je nejlepší termín. Lvov je ruský název. Proto mu neříkám Lvov. Vím, že je to pro vás známější, ale také neříkám Kyjivu Kyjev, říkám mu „Kyjiv“. Tyto názvy měst jsou součástí ruské propagandy. Abychom ostatním, světu i sobě ukázali, že jsou to ruská města.
KK: Myslím, že pro většinu Čechů jsou tyto pravopisné rozdíly nepatrné a ani neví, že podle drobného rozdílu ve výslovnosti je název buď ruský nebo ukrajinský. Většina z nás ani netuší, že tím šíříme ruskou propagandu.
LP: Používání té jedné verze je jako šíření myšlenky, že by se dané město mělo vrátit do Ruska. Ve vašem jazyce tyto tvary zůstaly z dob SSSR. My jsme je po získání nezávislosti změnili na původní ukrajinské názvy. Neboj se, není možné si pamatovat všechno, každé město, protože jsme udělali spoustu změn. Je ale dobré, abyste věděli, že je to koloniální strategie Ruska.
KK: Takže je o čem mluvit, když si u státních zkoušek vybereš otázku o kolonialismu.
LP: Já bych dala přednost exotismu. Je to hlavně o umělcích, kteří chtěli navštívit různé země, aby odtamtud získali nějakou inspiraci. Hodně jsem se toho dozvěděla o Gauguinovi a to mě opravdu zajímá.
Také jsem dělala magisterskou práci o tom, jak se v Ukrajině objevil styl tradiční keramiky, který se tam dostal z Číny.
Ale když jsem se učila na státní zkoušky, snažila jsem se zaměřit spíše na antické Řecko. Je to základ všeho, co známe tady v Evropě. Takže všechna témata, na kterých pracujeme, se nějakým způsobem dotýkají klasického Řecka: filozofie, estetiky a idejí. To byla oblast, kterou jsem studovala nejvíce.
KK: Tomu rozumím. Zmiňovala jsi, že jsi dokončila magisterskou práci. Jak se ti ji podařilo dokončit v Ukrajině, když jsi tou dobou studovala na UMPRUM?
LP: Když jsem sem přijela, bylo v Ukrajině všechno divné a já jsem nechtěla trávit čas v podzemí. Bylo to zbytečné: nepomáhala jsem armádě, nepomáhala jsem rodičům, protože rodiče byli v Kyjivské oblasti pod okupací. Nemohla jsem jim pomoci, nemohla jsem pomoci nikomu. Chtěla jsem dát krev do nemocnice, ale krve bylo všude dost. Tak jsem seděla v metru, kde nebyl ani záchod, a bylo to divné. Nakonec, když se naskytla příležitost, jsem se rozhodla, že se přestěhuji někam do Evropy.
KK: A jestli jsem to dobře pochopila, když začala válka, byla jsi ve Lvivě. Schovávala ses někde před nálety?
LP: Ano, byla jsem ve Lvivě, protože jsem si zde vybrala univerzitu. Byla to pro mě, jako zázrakem, šťastná volba, že jsem si vybrala tuto školu, a ne akademii v Kyjivě. Jinak bych v tu chvíli byla v Kyjivě a asi bych tam zůstala, abych byla blízko rodičům. Pravděpodobně bych jela na vesnici, abych byla s nimi, a skončila bych pod okupací.
Moje matka, otec, babička, které v té době bylo 91 let, můj pes a kočky a všechno, co jsem měla ráda, byli v malé vesnici vedle Kyjiva a Rusové všechno kolem nich ničili. A oni byli zavření v domě, schovávali se a neměli moc co jíst. Nedá se vysvětlit ten pocit, když vidíte svou matku na internetu, vidíte u jejího avatara zelenou značku, ale nevíte, jestli je ještě naživu. Protože každou chvíli mohl přijít ruský voják a zaklepat na dveře a rodiče, kdyby otevřeli, mohli padnout do zajetí. Takže to byla velmi, velmi frustrující věc, která mi neumožňovala dělat nic konstruktivního. Nemohla jsem spát, nemohla jsem jíst. Mohla jsem jenom mluvit s matkou, abych se ujistila, že je pořád naživu. Víte, je to velmi zvláštní. A pak to přežili. Všechno je v pořádku. Dům přežil. Přežili asi proto, že to byla nejlevnější část vesnice a bylo vidět, že tam není co ukrást nebo tam nikdo nebydlí.
Takže nevím, co by se mohlo stát, kdybych šla studovat do Kyjiva. Já jsem tam nešla, protože jsem to tam už znala. Jedním z hlavních důvodů, proč jsem šla do Lviva, bylo to, že to bylo velmi blízko Evropy a mohla jsem odtud snadno odcestovat do zahraničí. Nečekala jsem, že to bude během invaze tak velká výhoda. Bylo mnohem snazší odtud utéct do Evropy. Nejprve jsem odjela do Bratislavy, kde jsem se ubytovala u kamaráda. Tam jsem se konečně dobře vyspala. Ale nemohla jsem být jen uprchlík a dostat pomoc. Měla jsem strach a neměla jsem žádný status. Musela jsem něco udělat. Rozhodla jsem se zjistit, co se děje na mé univerzitě, a zjistila jsem, že už pro nás připravili nějaké výměnné programy. Nabídli mi dvě univerzity v České republice a požádali mě, abych se přihlásila. Nevěděla jsem nic o České republice ani o Praze a neuměla jsem česky. Prostě jsem se tam objevila kvůli té příležitosti.
Uvažovala jsem o přihlášce na AVU, nabízeli velmi štědré finanční prostředky, ale nebyl tam ateliér keramiky, jen sochařství. Proto jsem dala přednost UMPRUM před AVU. A vše dopadlo dobře. Absolvovala jsem stáž a pak jsem pokračovala v magisterském studiu v angličtině, a to díky podpoře Nadace Borise Němcova, která ho zaplatila.
KK: Nedokážu si představit, že by někdo tohle všechno absolvoval. A zmínila ses, že jsi dokonce dokončila magisterské studium ve Lvivě? Tak ses vrátila, nebo co se stalo?
LP: Po roční stáži mi ze školy napsali, abych se vrátila. Když jsem jim odpověděla, že nechci žít ve válečných podmínkách, argumentovali tím, že oni také žijí ve válce a že bych tam mohla žít také. Požádala jsem je však, aby se domluvili jinak, protože jsem už začala studovat další magisterské studium. A nakonec to bylo poprvé v historii Akademie, kdy bylo někomu umožněno absolvovat program na dálku. Bylo to asi hlavně díky rektorovi, který je mladý a inovativní člověk.
Zvládla jsem to, i když to byl můj první semestr na UMPRUM. Měla jsem hodně práce a dělala jsem rešerše, napsala 100 stran textu. A vyráběla jsem keramické talíře se svými super glazurami. A finální keramické objekty jsem poslala na Ukrajinu, nechala si tam s pomocí přátel a příbuzných vytisknout diplomovou práci a nakonec jsem dostala červený diplom.
KK: A teď pracuješ na diplomce na UMPRUM?
LP: Ano, právě jsem začala sbírat nějaké nápady a možná natočím malý film s performativní keramikou. Mám s ní nějaké zkušenosti, třeba když jsem dělala 40 jablek z hlíny v sádrových formách. Vybarvila jsem je a během performance jsme je rozbili. Myslím, že to je moje hlavní téma – použít keramiku jako prostředek performance. Na konci byly všude keramické střepy.
Destruktivní prvek byl přítomen i v mé první práci prezentované na UMPRUM během mé první stáže. Měli jsme spojit tradiční techniku nebo postup s příběhem. A celou dobu jsem přemýšlela o válce. Nakonec jsem se rozhodla reflektovat skutečnost, že místa mých přátel byla na jaře 2022 zničena. Bylo to velké překvapení pro naši společnost, pro mladou generaci mého věku, která už měla své rodiny, vybudovaný majetek, ale ten byl zničen a oni museli utéct. Bylo mi velmi líto mých přátel, kteří právě začali žít se svými malými dětmi, se svými malými domky a malými keramickými dílnami... Vybudovali svůj malý svět a najednou byl zničen.
Zamýšlela jsem se nad tím jako nad námětem k určité vzpomínce a vzala jsem si ukrajinskou tradiční keramiku z karpatské oblasti, která je zapsaná na seznam UNESCO, jako jedno z médií vyjádření svých pocitů. Studovala jsem její historii a techniky a dozvěděla jsem se o technologii, jak se vyráběla, že její specifické glazury se dělají na bázi olova. Tekoucí glazura je hlavní rys, který jsem si z této tradiční techniky vzala. V závěrečné práci jsem nakreslila ilustrace domů glazurou, která působí, jako by se ztrácely, jako by duše domů odplouvaly.
KK: A máš pocit, že je pro tebe tvorba tohoto druhu umění nějak terapeutická?
LP: Ano, cítím, ale nechci to více zdůrazňovat. Procházím psychoterapií a pracuji s psychiatry i sama se sebou po zdravotní stránce, takže doufám, že to všechno nebudu muset přenášet do svého umění. Momentálně je zásadní zkušeností, kterou musím promítnout do své tvorby, rakovina mé matky.
KK: Předpokládám, že tato smutná diagnóza přišla krátce poté, co ses dostala z toho nejhoršího v souvislosti s válkou, že?
LP: Začalo to tím, že jsem si odložila diplomku a měla jsem jeden volný rok. Hodně jsem se učila: Chodila jsem hodně na teoretické hodiny v češtině, protože ty jdou hlouběji než ty anglické. Strašně mě to bavilo. A pak jsem se rozhodla, že pojedu asi na deset dní za rodiči.
A když jsem první den přijela do Ukrajiny, zavolala jsem mamince a ona mi řekla, že jí diagnostikovali rakovinu. A to úplně změnilo mé plány. Rozhodla jsem se zůstat v Ukrajině a udělat pro maminku vše, co jsem mohla, protože nikdo jiný to nedokázal.
Měla jsem nějaké úspory ze stipendia, protože jsem žila velmi, velmi skromně, šetřila jsem na své pozdější podnikání. Nakonec jsem v Ukrajině zůstala půl roku. A když jsem napsala do školy vysvětlení své nepřítomnosti, všichni mi pomohli a také jsem velmi rychle dostala další finanční podporu, která mi pomohla zaplatit maminčinu operaci. Museli jsme být rychlí, protože už byla ve třetím stádiu, takže jsme se snažili, abychom pomoc získali co nejrychleji. Byl to velmi, velmi rozsáhlý proces a byl úspěšný. Po půl roce byla moje matka bez rakoviny. A já bych chtěla říct, jak jsem vděčná, že mě UMPRUM tak štědře podpořila.
Proto je pro mě rakovina stále důležitým tématem. Hned po státnicích se chystám za rodiči do Ukrajiny. Chci se co nejdříve vidět s maminkou. Je velmi důležité spolu trávit čas, protože nikdy nevíme, jestli se rakovina vrátí, nebo ne.
KK: Máš opravdu hodně zodpovědnosti.
LP: Ano, ale jsem šťastná, protože moji rodiče konečně prodali dům, kde byli za okupace, a přestěhovali se na západ Ukrajiny. Takže jsou teď v bezpečí a to je moc dobře.
KK: V tomto rozhovoru se stále odkláníme od původních otázek – jak se tedy po tom všem připravuješ na magisterskou práci? Chceš v ní všechny tyto nedávné události reflektovat?
LP: No, myslím, že vedoucí našeho studia není moc nadšený z těžkých témat, která neustále přináším. Celý ateliér je spíše pro lehčí postmoderní styl. Nedovedu si představit, že bych tato témata války, ztrát a utrpení zcela překonala, ale ráda bych s nimi pracovala lehčím a nadějeplnějším způsobem. Jen si z toho nemůžu dělat legraci nebo to přehánět, protože pocházím ze společnosti, která o věcech takto nemluví. Ale určitě se pokusím najít nějakou naději.
Všichni jsou unavení z reflektování války. Ve svém posledním projektu jsem se snažila ukázat, jak moc mi chybí moje rodina, protože jsem ji tehdy rok neviděla. A reflektovala jsem tento osobní pocit, že nejsem s rodiči. Výsledkem jsou vázy, které jsem zmáčkla a objala je, jako bych objímala členy své rodiny. Jako bych se tímto objetím dostávala hluboko do jejich těl.
A třetí je animace s maskou, která se vymaní z napětí v akváriu plném vzpomínek. Je o stýskání po lidech a dětství, když jsem od všeho tak daleko. A o tom, že není možné se spojit jako dřív a že mi to fyzické spojení musí přestat chybět, protože to tak bude nejspíš navždy.
Ani nevím, jestli to někdy skončí. Ale má to i dobrou stránku – že lidé jsou velmi odolní. Lidé mohou být najednou velmi silní a odolní. Sama nejsem moc silný člověk, ani psychicky, ani fyzicky, ale vidím, že to nějak přežiju. A nějak se člověku dokonce daří pokračovat v dobrých věcech. To mi dává naději – vědět, že nejsme mrtví a že můžeme dokonce pomáhat druhým.
A je důležité se v této společnosti nerozplynout. Nemůžete jen přežívat, musíte si udržet svou autenticitu. To je velká otázka – jak si ji udržet? A já se na ni snažím najít odpověď.
