Victoriia Naumuk / Вікторія Наумук (2001) je vizuální umělkyně a designérka pocházející z města Lutsk v historické oblasti Volyně v západní části Ukrajiny. Většinu inspirace pro svoji tvorbu čerpá z prostředí, které ji obklopuje, ať už se jedná o konkrétní místa, lidi a jejich současnou situaci, nebo jejich kulturní identitu a reflexi paměti a historie. K nejtypičtějším formám vyjádření Victoriie Naumuk patří fotografie, kaligrafie, design a video. V roce 2022 dokončila bakalářské studium na Lvovské národní akademii umění, během kterého absolvovala několik zahraničních stáží, mimo jiné například na Akademii umění a designu Eugeniusze Gepperta v polské Vratislavi v roce 2021. Krátce po začátku ruské invaze odjela studovat do České republiky. Od roku 2022 pokračuje v magisterském studiu v Ateliéru tvorby písma a typografie na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.
Victoriia Naumuk prezentuje svoji tvorbu na řadě soutěží a výstav. V roce 2023 se ucházela o cenu v kategorii Communication Design na Zlín Design Week, v roce 2022 se pak například dostala do užšího výběru Ukrainian Book Design Awards. S jejími instalacemi bylo možné se seznámit například v roce 2023 na výstavě Breadbasket v pražské Ville P561, v roce 2024 potom na studentské přehlídce umění Stones of Impermanence v městské galerii v Týně nad Vltavou. Se svými fotografiemi v roce 2022 participovala na výstavě MASK v Cardiff School of Art & Design.
ROZHOVOR MONIKY DRLÍKOVÉ S VICTORIÍ NAUMUK
VEDENÝ E-MAILEM, SRPEN 2024
Monika Drlíková: Odkud přesně pocházíte? Co se ve vašem rodném městě aktuálně děje? Jste v Praze s rodinou? Za jakých okolností jste do Prahy přišla a proč jste zvolila UMPRUM?
Viktoriia Naumuk: Jsem z města Lutsk, žiji za městem ve vesnici Prilutske poblíž vojenského letiště. V době začátku invaze jsem bydlela na koleji Lvovské národní akademie umění, kde jsem studovala bakaláře. Byla jsem na začátku druhého semestru čtvrtého ročníku.
Po měsíci stráveném v jednom domě s rodiči, neschopna přijmout své okolí a omezené možnosti, jsem se rozhodla, že je třeba něco změnit. Jedinou možností, se kterou rodiče souhlasili, byl odjezd do zahraničí. Sama jsem podala přihlášky na partnerské zahraniční školy LNAU (Lvovské národní akademie umění). Výběr nebyl snadný, protože jsem chtěla zůstat blízko ukrajinských hranic a nastoupit na jednu z polských akademií, abych mohla pomáhat tam, kde je více Ukrajinců.
Pak jsem se dozvěděla, že mě přijali na UMPRUM, a rozhodla jsem se vyslechnout doporučení kamarádky z LNAU, která odjela za studiem do Plzně, a přijala jsem stáž, protože jsem byla přesvědčená, že zkušenosti na této škole pro mě budou velmi užitečné.
MD: Jak vnímáte UMPRUM a váš domovský ateliér? Proč jste se rozhodla konkrétně pro tento ateliér?
VN: Po dokončení stáže a získání bakalářského titulu na LNAU jsem se necítila být připravená pokračovat ve studiu na magisterském stupni. V Praze pro mě bylo zpočátku obtížné najít si své místo. Město ve mně nevyvolávalo žádné emoce, těžko jsem se navíc přizpůsobovala místnímu životu, a to i přesto, že jsem našla malou komunitu mezi zahraničními studenty z FAMU a dobrovolničila v nevládní organizaci. Obecně jsem si nebyla jistá, jestli má smysl se vracet a zkoušet něco dalšího.
Nyní jsem našla důvody proč zůstat v Praze: je tu klid a bezpečno na ulicích, pohodlí a početné zóny zeleně ve městě působí terapeuticky. Problémem zůstává studium jazyka – stále jsem nenašla sílu překonat jazykovou bariéru a začít mluvit česky.
Ucházet se o studium v Ateliéru typografie byl zároveň experiment, výzva a trochu i zvědavost. Potřebovala jsem si vybrat něco, co by souviselo s grafickým designem, abych se cítila pohodlně v novém prostředí a mohla pracovat na diplomové práci. Diplom byl mým druhým největším stresem, na který jsem v jednu chvíli chtěla prostě zapomenout a být jen v ateliéru. O typografii jsem se zajímala už dříve, ještě když jsem si myslela, že se celý život budu orientovat na fotografii a video. Ráda jsem vytvářela letteringy pro své semestrální práce. Například když začala plná invaze, seděla jsem ve vaně a procvičovala vektorizaci písmen. To byla základní věc, na kterou jsem se spoléhala, a také na přívětivost Jana Čumlivského.
MD: Popište, čemu se ve své umělecké práci věnujete, o čem v této souvislosti přemýšlíte, jaké postupy ve svých projektech akcentujete. Rozepište se.
VN: Ve své umělecké tvorbě se pomocí různých médií, nejčastěji fotografie, kaligrafie, designu a videa, zaměřuji na interpretaci a vizualizaci spojení mezi historií, pamětí a kulturní identitou. Všechna má díla odhalují mé osobní a kulturní zázemí a reflektují socio-kulturní kontext mého okolí: zabývají se tématy pomíjivosti a paměti, nebo se zaměřují na kulturní identitu, dědictví a zachování historie prostřednictvím vizuálního vyprávění.
Mnoho mých děl zahrnuje oživení historických písem a odkazy na ukrajinské dědictví. Moje projekty často vznikají ve spolupráci s dalšími ukrajinskými umělci, což přináší různorodé perspektivy do mých prací.
MD: Máte potřebu společensko-politického angažmá ve věci Ukrajiny? Pokud ano, jakou formou se angažujete?
VN: Pomáhám jako dobrovolnice, kdykoliv to jde. Věnovala jsem se malování s dětmi, které se přestěhovaly, a nyní jsem dobrovolnicí v jiném programu pro děti. Účastnila jsem se stavebních prací, protestů a mítinků. Také jsem organizovala a pomáhala s pořádáním proukrajinských akcí na UMPRUM.
