Margarita Ivy (Marharyta Pliushch) / Маргарита Плющ je ukrajinskou umělkyní narozenou v roce 1998 ve městě Zaporižžja. Do Prahy se přestěhovala v roce 2016 po ukončení záporožského gymnázia. V roce 2019 byla přijata na pražskou UMPRUM (Vysoká škola uměleckoprůmyslová) do Ateliéru intermediální konfrontace pod vedením Jiřího Davida a Milana Saláka, který se záhy proměnil v Ateliér volného umění III vedený Michalem Pěchoučkem a Dominikem Gajarským. Zde v roce 2024 získala bakalářský titul, po němž pokračuje v magisterském studiu s novým vedením ateliéru Žil Julií Vostalovou a Lucií Rosenfeldovou. Tvorba Margarity Ivy byla prezentována na několika sólových výstavách – např. v Karpuchina Gallery, Window Gallery, galerii NIKA v Praze nebo v galerii Telegraph v Olomouci – a řadě výstav skupinových, naposledy v rámci projektu Domu umění v Ústí nad Labem Cvrlikat: Art from a Bird’s Eye View. V roce 2022 společně s experimentálním kolektivem washed uspořádala mezioborovou performance s oděvními návrháři Tomášem Višňovským a Natalis Repkovskou.
Margarita Ivy ve své tvorbě vychází z vlivu traumatu a jeho generačního transferu. Východiskem je často orální paměť její vlastní rodiny, zejména babičky a matky, jejich zkušenosti s tragédií a válkou, ale také smyšlené strašidelné příběhy. Margarita sbírá střípky rodinné paměti a rekonstruuje jejich prožitky smutku i boje o přežití. Ty pak transponuje do svých děl, v nichž se s těmito zážitky, ale také s momentem smrti a konečnosti vyrovnává. Objekty s kontemplativním charakterem vyvolávají otázky, s nimiž není příjemné se konfrontovat, ačkoliv jsou součástí naší žité reality.
ROZHOVOR VERONIKY SOUKUPOVÉ S MARGARITOU IVY
VEDENÝ E-MAILEM, ZÁŘÍ 2024
Veronika Soukupová: Odkud přesně pocházíte? Co se ve vašem rodném městě aktuálně děje? Jste v Praze s rodinou? Za jakých okolností jste do Prahy přišla a proč jste zvolila UMPRUM?
Margarita Ivy: Pocházím z momentálně přifrontového města Zaporižžja. Oblast včetně města jsou neustále pod útokem Rusů. Jedním z nejnebezpečnějších a klíčových bodů války je záporožská elektrárna, která je pod ruskou kontrolou. Mám pocit, že většina mých přátel a známých město opustila, zatímco jej zaplnili uprchlíci z východnější části Ukrajiny (Mariupol, Berďansk). Naposledy jsem byla doma před rokem. Sirény zněly pořád, nejdelší pauza mezi nimi trvala maximálně padesát minut. Lidé jsou unavení a poplachy ignorují, některé obchody zavírají během leteckých útoků, ale většina funguje. Starší lidé dobrovolně zůstávají doma, ve městě, a často zůstávají sami. Sousedi se většinou drží společně a navštěvují se navzájem. Bohužel jsem několikrát byla svědkyní situace, kdy starší lidé zemřeli osamělí v zamčeném bytě. Atmosféra města spojuje touhu po životě s přítomným strachem – rekonstrukce rozbombardovaných domů, železní protitankoví ježci, tma. Kyjiv zní hlučně kvůli generátorům, Zaporižží je ponořeno do tmy a ticha.
Do Prahy jsem přišla v roce 2016 po ukončení gymnázia v Zaporižží. Rodina byla rozhodnuta, že bych měla studovat v Evropě. Důvodů bylo několik: lákaly mě vysoké umělecké školy a po anexi Krymu a začátku války na východě Ukrajiny situace doma nezněla vůbec pozitivně. Po roce mého bydlení v Česku se rodina přestěhovala do Kyjiva. Pro tátu zněl Kyjiv bezpečněji, bratr pokračoval ve studiu v hlavním městě. Toto rozhodnutí se tehdy zdálo logické pro celou rodinu. Bohužel po invazi v únoru 2022 přestal i Kyjiv být bezpečným. Rodiče zůstali uvízlí pod Kyjivem (na cestu do západní Ukrajiny jim tehdy nevystačila nafta). Útočiště našli ve sklepě rodinného domu kamarádky. Spolu s deseti dospělými, patnácti kočkami, dvěma psy a fretkou se tam skrývali před útokem.
Mně se mezitím v Praze rozpadal svět. Ani já, ani moji kamarádi jsme nemohli jíst, spát. Pořád jsem kontrolovala noviny a snažila se být ve spojení s rodinou. Chtěla jsem raději být v tom sklepě s nimi než bezmocně pozorovat válku. Po dvou týdnech byli odhodlaní jet na západ. Pokud se rodiče v bezpečí a napětí drželi, tady v zahraničí teprve začali prožívat svou bolest. Bratr za každou cenu chtěl zpátky domů, rodiče se báli o zbytek rodiny a kamarády, kteří zůstali v Ukrajině. Máma začala truchlit po životě doma od babiččina porcelánu po rodinné fotografie, které zůstaly v Kyjivě a Zaporižží. Takto probíhal proces loučení s minulým životem a rodným státem. Teď se museli smířit s tím, že začínají od začátku. Momentálně se nacházejí ve Vídni, bratr studuje technickou univerzitu, oba rodiče studují němčinu a pokračují s prací ve stejném oboru.
VS: Jak vnímáte Prahu, Českou republiku? Cítíte se tu dobře? Co je naopak problematické?
MI: Česká republika, a hlavně Praha, je pro mě druhým domovem, který vzhledem ke svým citům už nehodlám hodnotit. Je jaká je se všemi plusy a mínusy.
VS: Jak vnímáte UMPRUM a váš domovský ateliér? Proč jste se rozhodla konkrétně pro tento ateliér?
MI: Do školy mě v roce 2019 přijali Jiří David a Milan Salák do Ateliéru intermediální konfrontace, který se brzy proměnil na Ateliér volného umění III pod vedením Michala Pěchoučka a Dominika Gajarského. Jejich výuka mi plně vyhovovala – byla velmi naplňující a inspirující. Ateliér fungoval jako kolektiv, vznikalo mnoho spoluprací mezi studenty. Vedení k nám bylo vždy korektní, vedoucí nám byli příkladem. V těžkých chvílích jsem cítila pochopení a veškerou podporu, dokonce i tu, kterou jsem nečekala. Byl to safe space. Momentálně ateliér prochází transformací. Dávám tomu šanci a nemám žádná očekávání, hlavně chci zůstat s lidmi se stejnými hodnotami.
VS: Popište, čemu se ve své umělecké práci věnujete, o čem v této souvislosti přemýšlíte, jaké postupy ve svých projektech akcentujete. Rozepište se.
MI: Ve své tvorbě se věnuji tématům smrtelnosti, post-generační traumatizace, dětství a dětských vzpomínek. Mou poslední prací je krátký film „ой ти кіт мій муркіт“ (film je momentálně dostupný na tomto odkazu). Dílo zároveň zcela vysvětluje mou dřívější tvorbu. Jde o dokumentární pohádku, ve které zkoumám svou identitu skrze vzpomínky na babičku a můj „domov“. Jak se přirozeně stává, vzpomínky jsou zkreslené, ale zároveň opravdové a pohádkové.
Největším zdrojem inspirace pro mě vždy byl můj domov, živé dojmy i traumatizující zkušenosti. Často pracuji s orální pamětí, vycházím z vyprávění babičky a maminky. V rámci sebereflexe jsem hledala vysvětlení, proč mám neustálou potřebu truchlit. Tento pocit se opětovně potvrdil s velkou invazí Ruska. V létě 2021 jsem začala hlouběji zkoumat historii své babičky, skrze níž analyzuji vliv traumatizace na její a následně i na můj způsob vnímání světa. Rodina o tragédiích nemluvila. Babička nechtěla vyprávět ani o válce, ani o hladu, který zažila. Vše, co jsem od ní slyšela, byla jen letmo pronesená slova. Po desítkách rozhovorů s rodinou a posledními příbuznými sourozenců babičky se mi otevřel nový svět. Bylo děsivé sbírat po malých kouscích rodinnou historii a zjišťovat, kolik smutku zažili, a jak teď celý národ zažívá opakovaný příběh.
Své dědictví se učím poznávat. V dnešní válečné realitě cítím nezbytnou nutnost uchovat tento příběh v paměti, abychom zabránili dalšímu opakování. Příběhy a vzpomínky transformuji do filmu, expozic nebo objektu.
VS: Máte potřebu společensko-politického angažmá ve věci Ukrajiny? Pokud ano, jakou formou se angažujete?
MI: Ano, určitě. Mám především potřebu mluvit o naší historii, kultuře a dějinách tady v zahraničí, a to jak v soukromých i veřejných rozhovorech, tak prostřednictvím vlastního umění. Snažím se podporovat ukrajinské umění jak zde, tak doma. Sdílím aktuální situaci z ověřených zdrojů, hlavně pro zahraniční známé a kamarádstvo. Podporuji kulturní akce, jako jsou ukrajinská kina, diskuse, přednášky a výstavy.
