Válka na Ukrajině začala zkraje druhého pololetí školního roku 2021/2022. Od té doby uplynuly dva celé roky školní docházky, které naznačují, jak se v Česku daří začleňovat děti, jež musely se svými rodinami utéci před okupací. Dne 21. března 2022 vstoupila v platnost zákonná úprava Lex Ukrajina.[1] Byla navržena tak, aby podpořila adaptaci a vzdělávání ukrajinských dětí na všech úrovních českého školního systému. Už dnes se ovšem ukazuje, že tuzemské školství má stále rezervy ve svých inkluzivních strategiích. Jeho nepřístupnost – nebo pouze nedostatečná otevřenost – ukrajinským dětem přitom může mít významný vliv na jejich další studijní i pracovní příležitosti v tuzemsku, stejně jako na ukrajinskou kulturu v případě jejich návratu domů.[2]
Systematická péče státu o ty, kteří by v budoucnu mohli být důležitou součástí naší společnosti (a to nejen v ekonomické rovině), je v procesu jejich začleňování zásadní. V textech autorů studujících společenský a kulturní kontext vzdělávacích institucí se nabízejí možné odpovědi na to, proč jsou školy a školky nepostradatelné ve snaze o sjednocení společnosti a pochopení její kultury. Seymour Bernard Sarason ve své knize Culture of the School and the Problem of Change zdůraznil nezpochybnitelnou roli škol jako míst socializace, kde od dětského věku získáváme zkušenosti s tím, co je správné a co se od nás očekává.[3]
Zajištění dostatečné kapacity míst v tuzemských vzdělávacích institucích pro příchozí z Ukrajiny představuje nejen zásadní nástroj adaptace, ale také důležitý krok v péči o jejich budoucnost vůbec. Z pohledu ukrajinské společnosti sice může toto snažení vzbuzovat i obavy, zda začleňování žáků do českého edukačního systému nenaruší vztah k jejich původní kultuře a národnímu cítění, avšak strach z dopadu zanedbaného vzdělávání ukrajinské mládeže je přebíjí.
Nedovolme Rusku, aby zničilo ukrajinskou vzdělanost
Opatření vedená shora, především zmíněný soubor opatření Lex Ukrajina věnovaný vzdělávání, nedokázala v dobách nejintenzivnějšího náporu uprchlické vlny na přelomu zimy a jara v roce 2022 zajistit péči všem zájemcům o vzdělávání na jeho různých stupních. Především v prvních měsících po invazi zůstávaly některé děti mimo české školství – navzdory navyšování kapacit ve třídách pro ně ve stávajících institucích nebylo místo. V Praze pro takové děti založila Oksana Breslavska organizaci Dětem Ukrajiny, jejímž hlavním posláním je zprostředkovat vzdělání těm dětem, které se z různých důvodů nedostaly do tuzemských škol a školek.[1] Jejich výuka probíhá podle ukrajinského vzdělávacího plánu, aby děti, které se vrátí na Ukrajinu, mohly pokračovat ve školní docházce tam.[2] Ať už tato neformální škola (a školka) sloužila dětem, které zůstaly zapsané na ukrajinské škole a chtěly se vrátit co nejdříve domů, případně těm, kdo potřebovali specifickou přípravu na přechod do české instituce, zůstává jejím posláním zabránit tomu, „aby ruská agrese ničila Ukrajinský národ nejen bombami, ale i zanedbaným vzděláním nastupujících generací.“ [3]
Během prvních měsíců po začátku války pomáhal spolek asi 280 dětem, které se učily nejprve v prostorách Školy svatého Augustina nebo Nového PORGu.[4] Později se pro provoz neformální školy našlo místo v jednom z panelových domů na sídlišti v Praze 4.[5] V rozhovoru z konce listopadu 2023 uvedla Oksana Breslavska, že mají 89 školních a 28 školkových žáků, o které tou dobou pečoval tým 22 vyučujících.[6]
„Guerillové školky“: forma akutní pomoci
Ačkoli Lex Ukrajina akcentuje, že ukrajinské děti mají stejné právo na vzdělání v tuzemských institucích jako české a že jejich segregace není žádoucí, s péčí o ně musely z kapacitních důvodů pomoci také další iniciativy.Podobně jako organizace Dětem Ukrajiny vznikaly projekty, které reagovaly na akutní potřebu zajištění asistence v procesu adaptace na tragickou situaci a život v nové zemi, nezřídka s finančním a osobním přispěním komunit. Po rozhovoru s iniciátorkou jednoho z nich, studentkou architektury na UMPRUM Adélou Vavříkovou, jsem pro tento text přijala spojení „guerillové školky“.[7] S velkým respektem tak označuji aktivity týkající se neoficiální komunitní formy předškolního vzdělávání a péče, které formálně nesplňovaly legislativní požadavky, jež se na našem území s provozem dětských skupin či školek běžně pojí.
Na UMPRUM vzniklo jedno z takových neformálních míst pro hlídání dětí krátce po zahájení ruské invaze z popudu tří studujících architektury: Adély Vavříkové, Lujzy Lehocké a Matěje Peterky.[8] Vlna příchozích z Ukrajiny se objevila v době, kdy studenti a pedagogové školy začali využívat novou budovu s technologickým zázemím v Mikulandské ulici v Praze.[9] S pomocí vedení a zaměstnanců se organizačnímu týmu podařilo překonat byrokratické překážky – například nevyhovující bezpečnost prostoru a hygienické podmínky – tak, že nechávali rodiče denně podepisovat informovaný souhlas o ponechání dětí na místě na vlastní zodpovědnost.[10]
Účelům této neformální adaptační skupiny byl přizpůsoben doposud nevyužívaný menší prostor určený původně pro odpočinek a studium studentů. Posluchači ateliérů Architektura I a IV jej rozdělili na tři funkční zóny: spací a odpočinkovou (vzadu), jídelní (uprostřed) a tvůrčí (na kraji, směrem do veřejného prostoru patra). Surové stavbě s výrazným pohledovým betonem v interiéru dětští uživatelé podle Adély Vavříkové pomohli a přispěli k jeho zútulnění a zlidštění. Vedle zákoutí pro studenty využívala tato „školička“ také další části „nerozbitné a trvanlivé“ budovy v Mikulandské: komunitní kuchyňka umožňovala ohřívání přinesených jídel nebo pečení perníčků, v dílnách pro ně připravovali studenti a zaměstnanci workshopy, vnitroblok i terasa se využívaly jako hřiště.[11]
Hlavní prostor organizátoři zařídili darovaným nábytkem; studující pak díky finančnímu příspěvku školy dokoupili koberec, nádobí a materiál na workshopy.[12] Neoficiální adaptační skupina byla zpočátku koncipovaná jako dočasná a iniciátoři se tak smířili s provizorním zázemím, naučili se velké flexibilitě a čelili zmíněným „guerillovým“ podmínkám.[13] Pokoj, který má sloužit péči a vzdělávání dětí, podle Adély Vavříkové nemusí urputně dodržovat předepsaná specifika: „Dá se přeskládat, ale je nutné, aby zapadl do organismu školy.“[14] Studenti dokázali celodenní péči o děti zajišťovat svou dobrovolnickou aktivitou po dobu letního semestru, tedy o něco více než avizovaných 90 dní pro adaptaci. Na začátku dalšího semestru užívané prostory vystěhovali a vybavení dali k dispozici Táboru solidarity.[15]
Tábor solidarity byl zpočátku podobně motivovaný projekt, který vznikl díky spolupráci studentek FAMU Kláry Žantové a Marie Topolové s Hermínou Peričovou (která tým později opustila a naopak do něj přibyl Tadeáš Polák). Ty se na začátku války rozhodly spontánně zařídit provizorní školku v prostorech, které dostaly k dispozici od známého.[16] Původně dočasná „guerilla akce“ byla – podobně jako na UMPRUM – zamýšlená jako okamžitá výpomoc s hlídáním dětí rodičů z Ukrajiny, kteří si díky tomu mohli zařídit nutné záležitosti spojené s příchodem do Česka.[17] Svépomocnou skupinu, v níž nejprve angažovaly dobrovolníky, se nakonec zakladatelky rozhodly transformovat v legální adaptační skupinu.[18] Tento proces, který si vyžádal splnění různých legislativních opatření, umožnil Táboru solidarity nabídnout placený pracovní poměr českým a ukrajinským pedagogům.[19] Z hlídacího klubu se projekt změnil na místo, kde se děti vzdělávaly v různých oblastech předškolních dovedností a osvojovaly si český jazyk tak, aby byly připravené na pozdější přechod do českých školek.[20]
Kvůli zlepšení podmínek k péči a výuce se Tábor solidarity dvakrát stěhoval: z původního prostoru na Letné se přemístil do skautské klubovny v Nitranské ulici na Vinohradech.[21] Z tohoto místa, které Klára Žantová a Marie Topolová považovaly za skvělé, se pro technické problémy musely přesunout do budovy v Mánesově ulici, kde mohly rozšířit portfolio nabízených aktivit.[22] V současnosti se Tábor solidarity profiluje jako klubovna a volnočasové centrum.[23] Ačkoli by zájem o něj zřejmě přetrvával,školkový provoz pro nedostatek financí skončil v září roku 2023. Nyní Tábor nabízí volnočasové aktivity, například nedávný příměstský tábor v Centru pro umění a ekologii UMPRUM Kafkárna, uspořádaný v červenci 2024.[24] Jak uvedly v rozhovoru z dubna 2023, zakladatelky projektu jsou přesvědčeny, že je načase, aby stát začal více pečovat o ukrajinské děti.[25] Vzhledem k dlouhodobé povaze konfliktu by měl využívat rovněž jiné formy podpory.[26] „Myslím si, že čas na akce tohoto typu je v krizových momentech chaosu. Teď už by to měly vzít do rukou oficiální struktury a více zapracovat na pomoci pro rodiny a děti z Ukrajiny,“ sdělila v citovaném rozhovoru Marie Topolová.[27]
V Plzni, největším městě kraje s největší koncentrací lidí z Ukrajiny v přepočtu na jednoho obyvatele, byla krátce po začátku uprchlické krize zajištěna ubytovací kapacita v obytném objektu zdejší Fakultní nemocnice.[28] V přízemí budovy záhy vzniklo volnočasové centrum sloužící celé komunitě. Odpoledne jej využívaly starší děti ve volnějším režimu, večer téměř bez výjimky dospělé ženy, které zde například společně cvičily.[29] Ráno a dopoledne v tomto „klubu s programem“ probíhala neformální předškolní iniciativa, jak ji popsala Vlastimila Faiferlíková, ředitelka Mezigeneračního a dobrovolnického centra TOTEM.[30] Organizace zajišťovala podporu nových obyvatel a hladký provoz celého objektu.
Zdejší neformální dětská skupina fungovala na podobných principech jako „guerillová školka“ na UMPRUM – dětem se ohřívala donesená jídla v komunitní kuchyni, která sloužila také rodinným oslavám, slavnostem, společnému vaření nebo pečení, a rodiče předávali své děti do péče vychovatelů na vlastní zodpovědnost.[31] V této šedé zóně, za hranicí legislativních požadavků běžně kladených na zařízení předškolního vzdělávání, se TOTEMu i dobrovolníkům podařilo skupinu udržet v provozu mimořádně dlouhou dobu.[32] Zřejmě i díky nadstandardní podpoře vedení Plzeňského kraje vydrželo centrum v provozu do července 2023; další rok skupina fungovala pod záštitou městských sociálních služeb.[33] Vedle každodenního programu se zde konaly také prázdninové adaptační skupiny.[34] V roce 2022 se jich uskutečnilo osm, v následujícím roce tři.[35]
Interiér i exteriér, který zahrnoval venkovní dvorek s herními prvky a zahradou, se podařilo v rekordním čase vybavit natolik, aby se stal stabilním dějištěm společenského života zdejší komunity. Významným finančním darem se o tuto transformaci zasloužily Nadace Terezy Maxové i Lékařská komora.[36]
Poučení z alternativy
Vzdělávací, pečující a adaptační instituce, jejichž vznik i provoz vystihují označení jako „guerillové“, „načerno“ nebo „punkové“, vznikaly na vlně neobyčejné solidarity, kterou doprovázelo obrovské osobní nasazení jednotlivců či komunit. Jejich záměrem bylo nejen ulevit rodičům, pomoci v adaptaci jim i jejich dětem, ale také udržet vzdělávání ukrajinských uprchlíků. Popsané iniciativy představují pouze zlomek z velkého množství podobně zaměřených projektů, které na jaře 2022 vznikaly na našem území. Jejich zánik byl zpravidla nevyhnutelný: po více než dvou a půl letech od začátku války nahrazuje akutní potřebu aklimatizace a zajištění bezpečí příchozích volání po systematických, konzistentních a udržitelných opatřeních.
Uvedené projekty a jejich zázemí jsou důležitým dokladem společenských událostí v historii obou států. Nadto na ně můžeme pohlížet jako na autonomní a individuální snahy o vytvoření edukačních environmentů, které vznikaly mimo institucionální proud. V perspektivě úvah o provázanosti vzdělávacího prostředí, společnosti a její kultury můžeme takové příklady nahlížet také jako cennou alternativu, kterou nám striktní česká legislativa a zvyklosti tuzemského školství zpravidla nedovolí nahlédnout.
Jak píše Seymour Bernard Sarason ve výše zmíněné knize, konkrétní konfigurace školního systému je pouze jednou z mnoha možných – to, že v ní žijeme, nám však zamezuje vidět její alternativy.[1] „Guerillové“ vzdělávací iniciativy se takovými možnostmi mohou stát. V současné době je můžeme zkoumat s odstupem, a i díky nim přehodnocovat platné legislativní i normativní rámce definující vzdělávání v České republice včetně prostředí, ve kterém se odehrává.
Kateřina Klímová
